Hledám Atlantidu

13. března 2019 v 22:48 | Sili |  Myšlenkovník
Jakožto dvacetiletá žena v roce 2019 myslím hodně (možná až moc) na Mekyho Žbirku. Nebojte, hned objasním proč.

Když jsem cítím melancholii - a to teď mívám docela často, poslouchám starý písničky, co hrály v rádiu, když jsem byla malá, nebo co si pouštěla moje máma. Vlastně klidně ty, co jsem objevila až pozdějc, ale mám z nich obdobnej pocit. Od října bydlím sama v Praze a často mi chybí domov a přijdu si děsně ztracená. Tak přemýšlím nad tím, jestli v tom ostatní taky tak plavou.

Když Miroslav Žbirka v roce 1982 vydal píseň Atlantída, bylo mu třicet. V tom klipu, kde úpěnlivě hraje na piáno, nebo co to je, vypadá mlaďounce. Nemůžu sice nikde najít, jestli byl na vojně, nebo si zařídil modrou knížku, každopádně si představuju, že byl sice dospělej, ale podobně zmatenej jako já. Představuju si, jak Miro přijde po koncertě domů a potom kouří na záchodě a fouká kouř do světlíku. Někde jsem četla, že při turné v Sovětským svazu všichni pili vodku, protože to je medicína. To zní jako něco, co bych řekla já.

Já sice na politicky schválený výlety do Ruska nejezdím, za to každej den absolvuju cestu sedmičkou do školy nebo žlutým metrem do práce, ale ráda fantazíruju o tom, že třeba Miro Žbirka taky ležel ráno v posteli a přemejšlel, jestli má cenu se zvednout a všechny ty snahy maj nějakej větší smysl, nebo jsou to všechno jenom prázdný sliby a ta touha něco znamenat nás má pouze rozptýlit od nesmyslnosti života. Bál se taky, že na něj všichni zapomenou a že to třeba bude brzo?

Ve dvaceti už byl ženatej. Možná to měl líp pořešený než já, ale možná taky ne. Vybarvuju si v hlavě, jak Mirek leží v posteli vedle oddechující postavy a strašně ho ten kroužek na prstě děsí, podobně jako mě děsí to, že všechny rozhodnutí, který udělám, jsou permanentní a zanechají stopu, ale dohromady z toho všeho nic nezbyde.

Na konci je třeba zmínit, že v roce 1982 taky dostal Slavíka, po Waldovi Matušků byl první, kdo porazil božskýho Káju. Třeba se ten můj rok taky ještě vyvrbí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. března 2019 v 12:41 | Reagovat

Nepopírám, že je to asi dobrej muzikant. Jenže mě byl vždycky taaak strašně protivnej ten jeho hlas, nemůžu si pomoct.
A nicota všedních dnů/věčnost rozhodnutí už je taková klasika, která spoustu lidí dostal do oprátky. Doslova, hihi.

2 Marionete Marionete | Web | 29. března 2019 v 12:43 | Reagovat

Žbirka je super pán :)

3 Miroslav Skopal Miroslav Skopal | Web | 1. dubna 2019 v 11:15 | Reagovat

Možná byl Mekky na začátku stejně měkký a možná řešil podobný věci, jako my všichni. Já se taky zabýval nesmrtelností chrousta. A teď? Je mi 42 a nejradši bych si zalezl do světlíku a zapálil si cigáro. Asi se do dnešní doby nehodím. Baví mě číst starý knížky, jde z nich taková pohoda a klid. Žádný krváky. Teď zrovna čtu Saturnina co vyšel v roce 1964,nasel jsem tu knížku ve sklepě a přitom mi vůbec nepřijde stará. Naopak aktuální do naší doby. Tvůj článek se mi četl stejně. Možná se cítíš ztracená, ale tvé psaní je uklidňující. Děkuji.

4 Platan Platan | E-mail | Web | 20. dubna 2019 v 19:01 | Reagovat

Tak takto som sa na Žbirku nikdy nepozrel. Zaujímavé čítanie. :-)

5 ter (<3) ter (<3) | 23. dubna 2019 v 13:03 | Reagovat

Ach bože, tohle mi připomnělo jedno téměř zapomenutý období mýho života. Bylo to léto, kdy mi bylo 11-12, a já někde (předpokládám, že díky Superstáru, kde se tyhle hitovky zpívaly) vyhrabala výběr nejlepších hitů Mekyho Žbirky a každej večer je poslouchala a uměla je všechny nazpaměť. Nejradši jsem měla Baladu o tažných vtákoch a právě Atlantidu. Bylo to období, kdy jsme se definitivně stěhovaly z města, kde jsem prožila svoje dětství, a tak jsem se cítila přesně tak dramaticky jako ten kámen s tvárou, který naveky spí pod hladinou. Pak začal školní rok a já se vrátila mezi normální lidi, co poslouchali normální věci, a ne starej slovenskej pop. No, a tak moje období s Mekym skončilo. Každopádně díky za tenhle článek. Jako by mi moje poslední prepubertální léto zapadlo do úplně nových souvislostí.

6 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 9. května 2019 v 18:34 | Reagovat

Žbirkovy písně jsou docela fajn. Mě se nejvíc líbí Biely kvet. Věděla jsi, že se to původně mělo jměnovat Čierny kvet, ale komunisti mu to zakázali, a tak to musel předělat do současné podoby?

Jinak, rubrika Creatio na Klubu snílků začala opět fungovat. Stala jsem se její novou správkyní. Kdykoliv během týdne tedy snílci mohou začít posílat na klubový email svá výtvarná díla, která budou každý čtvrtek postupně zveřejňována na blogu KS.

7 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 15. května 2019 v 20:52 | Reagovat

Plavou, akorát to většinou není vidět. Když jsem přišla do Prahy, plavala jsem strašně. Tolik, že to chvílemi vypadalo tak, že se na férovku utopím. Ten pocit osudovosti všech rozhodnutí tíží hrozně moc... ale většinou to není tak zlé. Jen málokterá rozhodnutí nejdou zvrátit. A i slepé uličky většinou nesou cenné zkušenosti :-)

8 Zombák Zombák | Web | 9. června 2019 v 23:03 | Reagovat

Vítej ve Stověžaté. Jestli se cejtíš jaksi cynicky nenaplněná, tak se někdy stav někam na čtení - tam se tak většinu času cítí všichni a nejvíce ti, kteří poslouchají ostatní. Ale aspoň se ta mizérie dá sdílet.

9 zavoj zavoj | Web | 20. července 2019 v 21:33 | Reagovat

(pamatuješ na aničku č. 2?)
jsem ráda že jsem znovu našla tvůj blog <3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama