Leden 2018

Kafe & Cigárko

12. ledna 2018 v 18:00 | Sili |  Recenze
V dnešní době mi přijde, že vám žádné zaměstnání nevynese tolik lajčíků na fejsbuku jako herectví. Hned po zpěvu a hraní na nástroje nebo plácání temper na papír, herectví je jednou z nejpopulárnějších forem vydělávání chechtáčků. Nikoho nezajímá zákulisí profese ajťáka nebo ekonoma, HTML ani odpisy zrovna neletí. Mám z toho trochu deprese, protože ačkoli je moje vysněná profese zajímavá (pro mě) a ne(tolik)otřelá (taky jenom pro mě), nikdy nedosáhne atraktivity, kterou s sebou přinášejí profese kreativnějšího ražení.

Marie Doležalová je moje nejoblíbenější česká herečka, obsesivně sleduju všechno, čeho je součástí. Od doby, kdy jsem se dozvěděla, že třetí série Comebacku nebude, se přestal rozvíjet můj humor, protože 90% mých vtipů jsou jeho repliky. Jsem taková chodící repríza roku 2008.



Liebster Award

5. ledna 2018 v 22:08 | Sili |  Myšlenkovník
Jé, ahoj, Marie. Pamatuješ si, jak jsi mě v listopadu nominovala do Liebster Award? No, tak je teprve leden a já už mám hotovo! Prokrastinace je slovo, které vůbec není v mém slovníku.

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
Pro odpověď na tuto otázku se vtělíme do mého patnáctiletého já, jehož životním údělem nebylo nic menšího než vysílání nejpřemýšlivějšího stvoření, které kdy vstoupilo do deváté třídy. Silica, jméno vedlejší a nepříliš důležité postavy z anime Sword Art Online, zní docela podobně jako můj nejoblíbenější prvek, silicium neboli křemík. Aby ale přezdívka nabyla na složitosti, listovala jsem učebnicí chemie tak dlouho, až jsem přišla na příbuzného křemíku z kdovíjakého kolene, morion. Tak tedy vznikl můj pseudonym, Silica Morion. Někdy mi už leze krkem, čtyři roky jsou čtyři roky, občas mi připadá, že se pojí k osobě, kterou už tak docela nejsem. Nicméně mě velká spousta lidí pod jménem Sili zná a co se týče přezdívek, znám vlastně i horší - tenhle článek nepochází z klávesnice nikoho jiného, než tehdejší nositelky přezdívky Borůvkovej Mufin.

2. Proč píšeš?
V páté třídě jsem poprvé jela na školu v přírodě, což je vlastně tábor pro děti z města, aby se, chuděrky, občas taky nedýchaly čerstvého vzduchu. Vyvezli nás na Černou horu a vymysleli program, v jehož rámci jsem v roli barda měla napsat básničku - byla o kačátku, které nedávalo pozor a přejelo ho auto. Jakkoli depresivní, sklidila nebývalý úspěch, můj první potlesk vůbec. Tehdy se ze mě stal egoista toužící po pocitu úspěchu a docenění. Postupem času jsem eliminační metodou zjistila, že psaní ze všeho vychází jako to, co mi jde nejlíp, a tak jsme tady.