Jak jsem se vrátila do hnízda

4. října 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Když mi bylo sedmnáct, byla jsem ve druháku. Na začátku toho školního roku k nám do třídy přišla nová spolužačka. Starší, lehce éterická, produkující znatelnou auru neklidu… Přirozeně jsem se s ní hrozně chtěla kamarádit, neboť moje emo fáze byla ještě pořád na dosah, shlédla jsem se v její melancholické temnotě. A světe, div se, asi to bylo oboustranné. Takhle začíná příběh o tom, jak jsem poprvé bydlela sama.



Nastěhovaly jsme se do bytu ve sníženém přízemí na obrovském kopci, těsně pod hřbitov. V tom bytě byla tma a vlhko a fleky na kobercích a já se snažila přesvědčit samu sebe, že se mi to hrozně zamlouvá, tenhle grunge a špína evokující rebelii.

Náš domácí byl pán s kulatými brejličkami, neustále v montérkách a s podivínskými řečmi. Jako třeba, že se nemáme bát, kdyby se něco stalo, je nahoře, kdykoli, ve dne v noci, nebo že se o nás postará, nebo že se nemáme ostýchat přijít k němu s jakýmkoli problémem…. Asi není nutno zdůraznit, že za ním ani jedna z nás s ničím nepřišla. Nikdy.

Ten byt měl svoje kouzlo - kromě toho, že jste si i na jaře museli po třetí hodině odpolední svítit, jste chytali internetové připojení pouze za předpokladu, že sedíte těsně u routeru a opakujete u toho otčenáš, vařit jste mohli na jedné plotýnce ze čtyř, ty ostatní tři totiž vypínaly proud, jakmile jste byť jenom pomysleli na jejich použití. Nutno podotknout, že to bylo ještě předtím, než jsem na jedné z nich nedopatřením rozpustila plastovou obracečku.

Tím se dostáváme k další věci - bylo mi sedmnáct a kuchařské náčiní jsem do té doby viděla spíš letmo a spěšně, než abychom se zevrubně poznali. A to platilo i pro nadpoloviční většinu zbývajících domácích prací a jejich činitelů. Pět měsíců, které jsem v bytě strávila, tedy probíhalo ve znamení spálených obraceček (zapomněla jsem vypnout elektrickou plotýnku a usnula), plesnivějícího nádobí (neumyla jsem nádobí a odjela jsem domů), ucpaného odpadu ve sprše (spolubydlící měla černé, dlouhatánské vlasy) a mastných účtů z knihovny (nebyl tu nikdo, kdo by mi v první upomínce vymáchal obličej a řekl, že jsem pitoma pitomá).

Kolem a kolem z téhle zkušenosti nakonec vyplývá, že ne ze všehno plyne poučení, které vás zahřeje u srdce. A ačkoli postavy v televizních seriálech a knižních ságách ukazují stavění se na své vlastní nohy jako věc veskrze jednoduchou, není tomu tak. Protože já se po svých pěti měsících neodstěhovala do lepšího bytu s jinými spolubydlícími a nebyla plna nadějí a nadšení do vlastního bydlení. Na konci června si pro mě maminka přijela autem, posbíraly jsme spolu mých pět švestek a dohodly se, že osamostatňování je jedna věc, ale nevyřčenou podmínkou před jeho započetím je fakt, že musíte vědět, jak si vyprat vlněný svetr a vyměnit žárovku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smartly smartly | Web | 5. října 2017 v 20:43 | Reagovat

To mi málinko pripomenulo zašlé časy s Erazmákmi na intru v prváku. Hovno v sprche, celá chodba pokrytá trojcentimetrovou vrstvou peny z hasiaceho prístroja, strkanie žuvačiek do kľúčovej dierky, zamykanie báb (ktoré si nechávali kľúč v zámke zvonku), trieskanie dvermi až vypadli z pántov (o tretej v noci), obed v kontaineri na papier, vodná dýmka vo výťahu, zamkýnanie cudzích bicyklov vlastnou zámkou, a samozrejme chladničkový komunizmus.
Niet lepšieho fleku pre rozmaznaných jedináčikov :-D

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 9. října 2017 v 10:05 | Reagovat

Myslím ale, že to stejně byla cenná zkušenost, kterou v tomhle věku udělá spíš málokdo :-) Tak ať tě hnízdo netísní! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama