Vykořeněná

20. srpna 2017 v 20:30 | Sili |  Myšlenkovník
Jsem pražské dítě, ačkoli ne tak docela. Vždycky jsme jezdili na chalupu na Šumavu, hranici západních a jižních Čech - přičítala jsem si tedy v duchu vždycky řádnou dávku sebedůvěry, pokud šlo o moje schopnosti přežití v divočině. Teda pardon, pár desítek kilometrů jižně od Knížecí.

Tenhle můj naivní pocit jsem si zachovala hodně dlouho, čím méně jsme na chalupu jezdili, tím víc jsem se kasala tím, že nejsem jenom čistý Pražák, já že vím, jaké to je, žít v kraji cmund a kolců a tůtání. Teprve s přestěhováním mi došlo, o kolik jsou města (zvláště to hlavní) a vesnice jiná, pochopila jsem touhu svých mimopražských přátel po procházkách po přelidněném Karlově mostě a zvnitřněný pocit nevyřčeného privilegia, které přichází s tím, když jste Pražák.



Ani ta nejistá pozice nedobrovolného zálesáka, který se sám pere s divočinou, nevydrží moc dlouho. Protože bytí osamělý není legrace - bytí osamělý a nesmělý má lhůtu splatnosti. Když se totiž přestěhujete na nové místo, všechno se zahalí nově nabytou mlhou nepoznanosti - problém tkví ve faktu, že nikdo kromě vás tuhle mlhu nevidí. Starousedlíci mají své zvyky a jejich potomstvo svoje ustálené skupiny přátel, do kterých se málokomu chce někoho pouštět. Nezáleží na míře vaší nevtíravé přátelskosti a ochotě, jak se můžou měřit s kamarády ověřenými průběhem let?

Poeticky staromódní, věčně chladivá aura vašeho nového bydliště se lusknutím prstu změní ve vlezlou zimu, které se nemůžete za žádnou cenu zbavit. Zjistíte, že se praskající kamna musí něčím krmit, to něco se musí zakoupit nebo nasbírat, naštípat, zapálit a udržovat. Dětská léta si rukama ušpiněnýma od borůvek připomenete jednou za uherský rok, protože nerostou, nebo nemáte čas, nebo vám ta zrůdná zeleň, která vám hyzdí výhled z okna, prostě už leze krkem a pouhé pomyšlení na duševní sprchu ve formě procházky po jehličí a nasávání odéru mechu vás otravuje jenom o maličko míň, než čekání na jeden ze dvou autobusů, které do té vaší prdele zajíždějí, v půl čtvrté ráno, citelně vnímajíce každou sněhovou vločku, která vám přistane na brýlích.

Krev do žil mi vrátilo opětovné navázání kontaktu s městem, jakýmkoli městem, kontrast místo defibrilátoru. Teprve když jsem si přivezla trošku Prahy do přehnaného množství venkova, dokázala jsem ocenit, co je mi nabízeno. Že máme hezkou zelenou pec a že ranní káva v altánku v sobě skrývá víc než pár kapek malebna. Že mi nucené ranní vstávání dalo často tolik potřebný řád. Že dokážu ocenit dálku - ale ještě víc lidi, co ji překročí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 19:37 | Reagovat

skoré vstávanie je liekom na neusporiadaný život, len čo je pravda :)

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2017 v 9:55 | Reagovat

Krásný článek! Snad každý si něco, co právě nežije, představuje obrovsky romanticky. Skutečnost ale zpravidla příliš romantická nebývá. Minimálně dokud si ji takovou neuděláme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama