Kterak mi karma zachránila kejhák

31. srpna 2017 v 20:58 | Sili |  Myšlenkovník
Můj kamarád Vašek bydlí v Klatovech, městě katakomb a toho pěkného (asi) renesančního náměstí, kde je socha postavy z Proměn. Ta socha mě inspirovala si Proměny přečíst, abych si mohla odškrtnout v mentálním seznamu literatury položku antika, pro klid duše. Pak ale nebyl nikde k nalezení a já jsem moc líná na to, abych chodila do knihovny, tak z toho sešlo. Všechny tyhle věci by ale zůstaly v říši nepoznaného, kdyby se úplně stalo to, co se stalo jenom trochu.




Jsem tak trochu hipster, když jde o zájmy, ale nechci se vytahovat. Ráda čtu knížky a háčkuju, ještě před pár měsíci jsem používala mp3 přehrávač a pořád mi na stole sedí budík na baterky. A v neposlední řadě ráda jezdím vlakem. Poslední zmíněná skutečnost před pár týdny ale visela na vlásku - stalo se totiž něco, co by se člověku tak obsesivně organizovanému, jako jsem já, stát nemělo. Přejela jsem stanici.

Začalo to Čapkem a mojí obsesí. Karlem Čapkem, Pepa mi nikdy tolik nepřirostl. O prázdninách jsem si ve jménu dohánění mého předsevzetí na Goodreads - přečíst 50 knížek - jednu po druhé četla Čapkovy hry (a ještě než se zeptáte, moji favoriti jsou Matka a Věc Makropulos), načež jsem došla k nevyhnutelnému, ale o nic méně zdrcujícímu zjištění - Kája už nic nenapíše. Víc dramat už nebude.

Zachvátil mě smutek, který přetrval ještě, když jsem stála na nádraží u kasy a hlásila, že bych chtěla jet do Klatov. Cesta měla trvat něco pod dvě hodiny, zamířila jsem tedy k vlakové knihovničce, nepříliš doufajíc ve valný úlovek. To jsem se ale spletla! Z poličky na mě koukala sbírka Čapkových krátkých próz. S nově objevenou chutí do života jsem se do ní pustila, jakmile jsem sedla do vlaku. To byla moje chyba.

Hltajíc stránku za stránkou, pouze se tu a tam pozastavujíc nad zvláštním flekem zdobící list mého pokladu, jsem dojela až do stanice, kde jsem měla přestupovat. To tedy vím teď - tehdy to byla jenom zastávka jako každá jiná, pro mě nedůležitá, vlak vlastně mohl být rychlík, co se mě týkalo. Připadalo mi, že vůbec nestavěl, že jsme jeli dál a dál, jak se příběhy rozvíjely.

Ukázalo se, že to rychlík opravdu byl, což by mi bývalo bylo docela vhod, kdybych se při náhodném pohledu z okna nezadívala na název vesnice, kterou jsem neznala, a která dle všech zákonů kontinuity neměla být na trase, kterou jsem projela už tolikrát.

Tiše jsem se napomenula, ať nepanikařím. Všechno přece musí mít svůj důvod. Rozhodla jsem se vklidu vyčkat na další stanici, na které bych potenciálně vystoupila. Plán se zdál bezchybný, dokud vlak stanicí neprojel bez zpomalení, jako kdyby doháněl odporně Troškovské zpoždění. V tomhle bodě už se mi začaly trochu potit dlaně, třímajíc v ruce svoje přenosné zařízení jsem se snažila spojit s vnějším světem, s tím tam venku, mimo stěny mého vězení na šíleně rychlých kolech.

Bez signálu. Tak bych pojmenovala horor, kdybych někdy nějaký režírovala - jako správný plašan jsem se totiž rozhodla zavolat domů, protože, proboha, mami, ten vlak jede do Plzně a já určitě umřu, ježiši, ježiši, já dostanu pokutu, já jsem černej pasažér a budu spát na nádraží v Plzni. Secese mi ještě nikdy nepůsobila takové trauma, ani tehdy, když mě na ní v sedmičce vyvolala ta strašidelná učitelka na občanku, co jí na čele vyvstávala výhružná žíla, když se zlobila.

Moje další rozhodnutí bylo vydat se vyzvědět potřebné informace od dalších cestujících, což se zdálo jako veskrze rozumný plán. Testujíc voděodolnost svojí Miss Sporty řasenky jsem vrazila do vedlejšího kupé, kde seděla hromada nesvých Němců, kteří nešprechtili ingliš, na což já jsem odpověděla, že nešprechtím dojč, a zavřela jsem dveře kupé s nově amplifikovanou vlnou beznaděje.

Vlak stavěl v Nepomuku, to znamená pětadvacet kilometrů od místa, kde jsem se měla vylodit, přesednout na navazující vlak a v klidu si to mířit do Klatov. Paní v okýnku se na mě dívala jako na největšího podivína, když jsem přišla, mokré tváře, spousta tašek, tvář značící nehynoucí hrůzu. S neskrývaným zoufalstvím jsem se zeptala, kdy to jede zpátky, u toho zpátky mi asi musel ujet vzlyk, nebo co, protože se paní zeptala, jestli jsem v pořádku. Já si přišla jako u zubaře, docela umrtvená.


Vlak zpátky jel obratem - ve chvíli, kdy jsem se ptala, jak se proboha dostanu domů, přijížděl na nástupiště. A z toho plyne ponaučení. Nezáleží na tom, zda jste pakůň a jak velký - karma se postará o všechno. A já jsem musela někdy v minulém životě vlastním tělem zabránit pětinásobné vraždě koťátek-novorozeňat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smartly smartly | Web | 31. srpna 2017 v 22:38 | Reagovat

Každý veľký cestovateľ, improvizátor a dobrodruh začínal presne takto :D

A v ktorom vlaku prosím ťa majú knihovnu??? Aj bazén tam je??? A bar s mojito a metropolitan???

2 stuprum stuprum | Web | 5. září 2017 v 15:35 | Reagovat

Teď je otázka, jak do toho zapadá Karel nebo aspoň Vašek. Jela jsi na rendez-vous. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama