Kompulzivní

5. srpna 2017 v 17:05 | Sili |  Myšlenkovník
Myslím si, že jsem kompulzivní lhář.




Lžu o věcech, na kterých nezáleží. Třeba o tom, kolik jsem toho dneska snědla, kolik stránek jsem přečetla, jak dlouho něco trvalo nebo v kolik vstávám. Záleží na situaci - častěji ale přeháním, než podceňuji. Ani si nevzpomínám, kdy jsem s tím začala - snad jako úplně malá. Když děti přehánějí, dospělí se tomu smějí a přijde jim to roztomilé. Když tyhle děti vyrostou, okolí se mračí a brblá si pod vousy.

Nejvíc lžu o tom, jak dlouho mi věci trvají - když totiž řeknu, že jsem dneska pracovala na projektu tři hodiny, zní to jinak, než když řeknu, že jsem ho měla hotový za necelých šedesát minut. Z části je to logické - kdybych řekla pravdu, bude si moje okolí pořád myslet, že tvrdě pracuji? Budou pořád toho názoru, že jsou moje úspěchy zasloužené a chvála na místě?

Emočně to souvisí s faktem, že jsem asi už zažila ty nejsilnější pocity, kterých jsem schopna. Je to už docela dávno. Mám tudíž problém s rozeznáváním správné intenzity aktuálně prožívaných pocitů - neumím správně určit, kdy se svět opravdu hroutí. Žiji totiž černobíle, usuzujíc, že to, co prožívám, musí být světoborné, aby to zasluhovalo pozornost ostatních. Taky mám zafixováno, že lidi všechno odsunou do pozadí, pokud nebude dost jasně vymezeno, že tenhle konkrétní problém je opravdu aktuální a vážně palčivý a nepřehlédnutelně, výrazně přetrvávající. I přes všechny tyhle tiché úsudky mám tendenci po vychrlení jádra všech komplikací uzavírat tím, že sama zpochybním legitimitu probíraných problémů. Tohle je to, co mě stresuje a nemůžu kvůli tomu spát, pořád na to myslím, ale ono se to spraví, promiň, že tě s tím otravuju, vím, že je to taková blbost…

Se stejnou vervou vyvíjím velikou snahu zahrabat věci, na kterých záleží, pod koberec. U těch mám totiž pocit, že je musím napravit sama a že mi nějaký rozhovor přece nemůže pomoci. Ať jsou dané obavy jakkoli legitimní.

Světu tudíž předávám zevrubně zmatečnou a nicneříkající změť signálů. Chci pomoc, nebo ji nechci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. srpna 2017 v 20:32 | Reagovat

Inu, nemáš to vůbec snadné. Spousta těch věcí je mi až bolestně povědomá a chtělo by se mi na tebe vychrlit tunu nevyžádaných rad, jenomže sama dobře vím, jak zbytečné něco takového je. Proto řeknu jen: není třeba se honit za tím, co si myslí ostatní. Jsi dobrá taková, jaká jsi. Nic není blbost, jestliže ti to vadí v tom být spokojená nebo dokonce v tom, abys normálně vedla svůj život.

2 Iris Iris | 5. srpna 2017 v 21:23 | Reagovat

Mně se na tobě hrozně líbí, jak perfektně se umíš analyzovat. Podle mě je to totiž klíč k úspěchu. Když sis to takhle hezky všechno vypsala, znamená to, že to vidíš objektivně a tím pádem je větší pravděpodobnost, že to vyřešíš, než kdyby sis nalhávala, že nelžeš.
(Jo a taky ta fotka, ta je fakt skvělá.)

3 stuprum stuprum | Web | 6. srpna 2017 v 2:09 | Reagovat

Fantovláska v nesnázích, něco pro mne. :D

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 7. srpna 2017 v 12:01 | Reagovat

Se lhaním je ten problém, že když se člověk naučí lhát, když zjistí, že je to mnohdy mnohem jednodušší způsob dosahování různých věcí, řešení konfliktů nebo jejich předcházení.. inu, je to problematické.

Přeji ti hodně štěstí. :-)

5 smartly smartly | Web | 7. srpna 2017 v 19:51 | Reagovat

Môže nám skutočne pomôcť človek, ktorý si všimne, čo prežívame, až keď mu to namaľujeme na vnútornú stranu okuliarov?

6 Platan Platan | E-mail | Web | Úterý v 19:14 | Reagovat

Napriek tomu, že sa väčšine ľudí páčia krásne dlhé nohy, v prípade klamstiev prekvapivo robíme výnimku. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama