Kolik víry?

25. srpna 2017 v 13:46 | Sili |  Myšlenkovník
Už od mala mám problém chápat netoleranci. Je to něco, co ke mně vůbec nepřichází přirozeně - to zní hrozně alibisticky. Je to ale pravda, ačkoli chyby ostatních vidím, v naprosté většině případů se nedokážu dokopat k tomu, abych vyvinula aktivní zášť. Nebo abych cítila nutnost pomsty. Možná je to znak toho, že se neberu moc vážně, že si nestojím za to, abych se prala za svoji čest. To mi alespoň lidi občas říkají. Nebo si myslí, že vztek jenom skrývám pod povrchem, takovou bezelstně neutrální nedotknutelností přece nemůže nikdo oplývat bez velkého snažení za kulisami.



O tomhle už jsem plánovala něco napsat dlouho, ačkoli nemám ráda, když se články otevírají vysvětlivkou popudu daného autora, nebo omluvou za nemístnost, přijde mi něco takového tentokrát docela nezbytné. Trochu se totiž bojím - vyrůstala jsem mezi lidmi, kteří byli velmi racionální, pak jsem si našla stejně racionální přátele a trochu v té racionální bublině zapomněla na ten trik, který pro mě vždycky fungoval.

Jakmile jsem se to slovo naučila, začala jsem ho používat - agnostik. Mělo totiž dost blízko k ateismu, aby mě nikdo nemohl považovat za hloupě důvěřivou a za někoho, kdo pořád věří na pohádky, zároveň je to ale slovo dost liberální, aby pojalo i někoho, jako jsem já.

Teismus sám o sobě zní hrozně restriktivně, rituály, svátky, zvyky. Přesto mě na něm vždycky něco v koutku duše svádělo, trpívám chronickým pocitem vyčlenění, který by snad začlenění do komunity věřících mohlo eliminovat. Věřte tomu nebo ne, jsem ale z části i skeptik - představa všemocného Boha, na jehož rozhodnutí založených na všudypřítomné prezenci záleží celé naše životy…

Daleko víc mě učarovalo něco víc vágního, tudíž dávajícího víc prostoru k individuální interpretaci. Věřím ve vesmírnou spravedlivost, v rovnováhu dobrého a špatného, pokud chcete. Boží mlýny nebo karma - věřím, že se člověk nemusí snižovat na úroveň toho, kdo mu utrhnul nohu v koleni a pak mu ji nacpal do krku, aby se mu dříve nebo později dostal pocit zadostiučinění.

Taky věřím, že když na lidi budete hodní, budou oni nepříliš zlí na vás. To je stance, na níž je často nazíráno jako na naivní, mně ale často pomáhá k zachování základů příčetnosti. V kombinaci s vírou v rovnováhu, která jednou, proboha, jednou nastane, dostanete optimisticky filantropickou životní filosofii, jíž výsledkem je člověk nesnesitelně nezlomitelný, otravně sluníčkový a šťastný.

Teď už jen doufat, že na hubu nepadnu příliš záhy - chtěla bych si tuhle víru ještě nějakou dobu zachovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 20:21 | Reagovat

Já si myslím, že rozumní a tolerantní lidé na hubu nepadnou. Že je to jen výhoda a že ti to život možná neusnadní, ale určitě ti ho obohatí. :-)

2 smartly smartly | Web | 28. srpna 2017 v 19:22 | Reagovat

Aj keby sa mi Boh začal opäť zjavovať a ja *v* neho zas uveril, už nikdy *mu* nebudem môcť veriť. Môžem však veriť v ľudí. V minimálne jedného už verím, a taký luxus nemá hocikto, pretože koľkí z vás môžu povedať, že veria sami sebe tým najhlbším možným spôsobom? Dúfam, že o túto vieru nikdy neprídem. Je to jediný pevný bod v mojom svete.

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2017 v 9:53 | Reagovat

Doufám, že ti tvá víra přinese do života radost, sílu a pokoj (jako by to ostatně měla dělat každá víra). Snad jen ten aspekt rovnováhy mi připadá potenciálně nebezpečný. Někdy prostě přicházejí v zásadě jen špatné věci a vrší se a vrší a dlouho se neobjevuje žádné světlo na konci tunelu. V takových chvílích je zachování takové víry opravdu velmi těžké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama