Srpen 2017

Kterak mi karma zachránila kejhák

31. srpna 2017 v 20:58 | Sili |  Myšlenkovník
Můj kamarád Vašek bydlí v Klatovech, městě katakomb a toho pěkného (asi) renesančního náměstí, kde je socha postavy z Proměn. Ta socha mě inspirovala si Proměny přečíst, abych si mohla odškrtnout v mentálním seznamu literatury položku antika, pro klid duše. Pak ale nebyl nikde k nalezení a já jsem moc líná na to, abych chodila do knihovny, tak z toho sešlo. Všechny tyhle věci by ale zůstaly v říši nepoznaného, kdyby se úplně stalo to, co se stalo jenom trochu.


Kolik víry?

25. srpna 2017 v 13:46 | Sili |  Myšlenkovník
Už od mala mám problém chápat netoleranci. Je to něco, co ke mně vůbec nepřichází přirozeně - to zní hrozně alibisticky. Je to ale pravda, ačkoli chyby ostatních vidím, v naprosté většině případů se nedokážu dokopat k tomu, abych vyvinula aktivní zášť. Nebo abych cítila nutnost pomsty. Možná je to znak toho, že se neberu moc vážně, že si nestojím za to, abych se prala za svoji čest. To mi alespoň lidi občas říkají. Nebo si myslí, že vztek jenom skrývám pod povrchem, takovou bezelstně neutrální nedotknutelností přece nemůže nikdo oplývat bez velkého snažení za kulisami.


Vykořeněná

20. srpna 2017 v 20:30 | Sili |  Myšlenkovník
Jsem pražské dítě, ačkoli ne tak docela. Vždycky jsme jezdili na chalupu na Šumavu, hranici západních a jižních Čech - přičítala jsem si tedy v duchu vždycky řádnou dávku sebedůvěry, pokud šlo o moje schopnosti přežití v divočině. Teda pardon, pár desítek kilometrů jižně od Knížecí.

Tenhle můj naivní pocit jsem si zachovala hodně dlouho, čím méně jsme na chalupu jezdili, tím víc jsem se kasala tím, že nejsem jenom čistý Pražák, já že vím, jaké to je, žít v kraji cmund a kolců a tůtání. Teprve s přestěhováním mi došlo, o kolik jsou města (zvláště to hlavní) a vesnice jiná, pochopila jsem touhu svých mimopražských přátel po procházkách po přelidněném Karlově mostě a zvnitřněný pocit nevyřčeného privilegia, které přichází s tím, když jste Pražák.


Kratochvíle v kyberprostoru

7. srpna 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Před dvěma dny jsem dočetla knihu 451 stupňů Fahrenheita. Bez zbytečných spoilerů vám prozradím, že se příběh odehrává v prostředí, kde byly zavrženy knihy, lidé spolu sotva komunikují - všechnu sociální interakci, kterou potřebují, nahrazují takzvané "rodinky", postavy vysílaných pořadů na obrovských obrazovkách v prakticky každém z domů.

Nebudu lhát ani dramatizovat, když řeknu, že na mě kniha měla znatelný dopad - kolikrát jsem upřednostnila společnost youtuberů a streamerů místo přátel ze světa za obrazovkou? Mockrát. Když budu počítat, že jsem začala počítač a internet používat pravidelně, když mi bylo čtrnáct (a to si ještě pár let přičítám), a zprůměruju dobu používání na tři hodiny denně (ačkoli si uvědomuju, že v některé dny to bylo třeba čtrnáct a v některé zase nula), vychází mi, že jsem internetu za posledních pět let dobrovolně věnovala šest tisíc sto dvaatřicet hodin. To je 367 920 minut strávených levelováním postav na hrách, posloucháním muziky, čtením článků na novinkách, hádáním se s lidmi v komentářích na facebooku, přepínáním cizinců na omegle, čtením článků na blogu, komentováním řečených článků, stalkováním lidí na instagramu, řehtání se nad twitterem a nervováním se nad Bakaláři.




Kompulzivní

5. srpna 2017 v 17:05 | Sili |  Myšlenkovník
Myslím si, že jsem kompulzivní lhář.