Příchozí

15. července 2017 v 20:51 | Sili |  Psaní
Bylo čtvrt na sedm. Todle mě jednou zabije, to vstávání, říkávala jsem si vždycky. Čekat, že tu budu v šest ráno sedět a usmívat se a bejt milá na cestující, to přece může jenom magor.

Přesto jsem se každé ráno vypravila, každé ráno nechávala otisky pečlivě nanesené rtěnky na hrnku od kávy. Asi už bych se na to vykašlala, ten průvan a ta atmosféra spěchu, co pořád visela ve vzduchu, to mi za ten podprůměrný plat nestálo. Přišla jsem si jako nestydaté klišé, uvězněná za štosem oranžových studentských průkazů v malém nádraží v zapadákově, kde se na spoje chodili ptát jenom hodně zatoulaní turisti a čundráci s kocovinou. Tak jsem tam seděla, směna od šesti do dvou neutíkala, jediná náplň mojí práce byla koukat se, jak se stále stejní starousedlíci naloďují na neměnné spoje, které je vezly na ta samá místa. Mezi hrnky rozpustné kávy a nenápadnými šlofíky se odehrával můj život.


Seděla jsem tedy jako každé ráno na tom samém místě a pila z toho samého bílého hrnku s logem místního dopravce, když ke mně někdo přišel. To by samo o sobě byla velká událost, i kdyby příchozí nevypadal již od prvního pohledu jako podivín. Pod kloboukem, který možná kdysi býval zelený, ale stejně tak dobře mohl již od počátku svojí existence být šedý nebo hnědý, se skrývala tvář jako každá jiná. Dvě oči a nos a ústa, ze kterých vycházela otázka, jestli bych mu laskavě mohla prozradit, odkud to jede do Strunkovic a kdy a že by bylo nejlépe, kdyby to bylo co nejdřív, poněvadž pán spěchá.

Po krátkém pohledu na tabuli, která visela na zdi naproti přepážce, snažíc se si nepřipustit vítanost předpokládané krátkozrakosti příchozího, jež svým opomenutím existence oné tabule přinesl milou změnu do života dívky po ní toužící jako pes po vařených párcích na lince, jsem odvětila, že nejbližší spoj odjíždí ze třetího nástupiště za dvě a půl hodiny. S omluvou v hlase a tichým uvědoměním své neprofesionality jsem dodala, že by pán byl vzdálenost pouhých tří a půl kilometr mohl snadno ujít v mnohem kratším čase, jednodušší se ale zdálo počkat, vzhledem k faktu že se zmíněný opíral o dvě francouzské hole a nevypadal jako člověk se zájmem o pěší turistiku.

Tento předpoklad byl zakrátko potvrzen, příchozí se s úlevou posadil na jednu ze třech míst k sezení v maličké čekárně a počal chraplavým hlasem letitého kuřáka hořekovat o tom, jak se nádraží změnilo od dob, co tuhle trasu jezdíval v časových úsecích definovatelných svou striktní pravidelností.

Navazujíc na svou neomalenou neprofesionalitu uplynulých minut jsem odvětila, že jakožto dlouholetý zaměstnanec dopravce toho a toho bych o něčem takovém musela přirozeně vědět, vezmeme-li v úvahu velikost městysu, ve kterém se nacházíme a frekvenci, se kterou je nádraží navštěvováno všemožnými cestujícími, jakožto i neobvyklé vzevření toho, s nímž jsem měla co dočinění.

Moje slova byla zjevně podrobena zevrubnému zkoumání ze strany majitele klobouku nezařaditelného do žádného módního stylu a neznámého data výroby, snad kromě vágního určení typu setsakramensky dávno.

V pokračování řečeného zkoumání jsem byla adresátem pohledu o nic méně bádavého, načež nepopsatelně obecná ústa proklamovala následující:

"Nejsi ty Janina?"

"A co kdybych byla?"

"Janina Hošků? Mordyjé, já jsem Jarda, Jarda Oplů, chodíval jsem s maminou hrát karty. Tak to už můžem skončit tu šarádu, ne?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. července 2017 v 21:03 | Reagovat

Moc pěkná povídka! :) Mám ráda, když se odehrávají ve vlacích a tak. :D :-)

2 smartly smartly | Web | Středa v 1:31 | Reagovat

^^
oo
\/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama