Óda na třeťák

17. července 2017 v 19:05 | Sili |  Myšlenkovník
Někdy v roce 2014 jsem napsala článek o tom, jak si nedělám z blogu deníček. Pečlivě jsem vysvětlovala, jak jsem povznesena nad emotivní výlevy, mluvila jsem o tom, jak nesympatická je mi negativita, jež takové články často doprovází. Proto bych se snad svému šestnáctiletému já chtěla omluvit - tohle je totiž nejdeníčkovatější z deníčkových článků.

Jsem sentimentální člověk, ráda na věci vzpomínám, všechny fotky, které mám uložené, procházím znovu a znovu, dokud se mi do paměti do podrobnosti nevryjí obrysy, stíny, barvy, dokud se vyobrazená situace napevno nespojí s uchovaným fragmentem. A ač se nad nimi často třesu vší trapností, nakonec si ráda čtu i svoje deníčkové zápisky z doby před několika lety, porovnávám, jak jsem věci viděla tehdy a jak je vidím teď. Někdy mi přijde, jako kdyby je psal docela jiný člověk - jako kdybych daná slova četla poprvé. Tohle je jeden z takových článků, něco, co si tu schovávám pro svoje budoucí já.

Jakožto středoškolák svůj život pořád dělím na období školního roku a prázdnin, přechody z jednoho do druhého jsou pro mě snad významnější, než změna data způsobená koncem kalendářního roku. Před pár dny jsem ukončila třetí ročník střední školy, pročež mi už zbývá jenom jeden rok, než budu zase začínat někde jinde. Dokud mám tedy všechno čerstvě v paměti…

Tenhle rok pro mě představoval spoustu překonávání sama sebe, ať to zní jakkoli pozérsky a klišé. V září jsem vybírala pro světlušku a zjistila, že se nejenže nebojím mluvit s cizími lidmi, ale zároveň si zvládnu říkat o peníze hned po pozdravu. Což může, ale nemusí být považováno za dobrou vlastnost. Taky jsem pronesla proslov o stanci Argentiny ve věci krize na Blízkém východě, nebo něčeho podobného. Hodně věcí mi bylo vytknuto, především nedostatek gestikulace (kterou jsem ironicky celý proslov křečovitě regulovala) a potom faktické nedostatky. Asi jsou to chyby, se kterými můžu žít - před samotnou promluvou jsem se hrozně klepala a hodně se mi chtělo zvracet a ještě víc jsem Petrovi drtila ruku, nakonec ale všechno dobře dopadlo a já na sebe můžu být (a tak trochu i jsem) pyšná.

Celé první pololetí bylo provázeno lehkou obsesí s výraznými rtěnkami a nepříjemným dorůstáním ofiny, kterou si kompulzivně stříhám v pravidelných intervalech dvou až tří let, načež toho čtyři až šest měsíců lituju. Co se týče vzhledu, můžeme taky pozorovat nepolevující sklon přivírat na fotkách jedno oko, jako kdybych se dívala do ostrého sluníčka a úsměvu, kterým se snažím zakrýt hlasité myšlenky spekulující o tom, jestli mi jsou vidět zuby a pokud ano, tak jak moc to pošramotí estetiku výsledného produktu.

Tím, že jsem se před čtyřmi lety odstěhovala z Prahy, byl násilně narušen vývoj mých dosavadních přátelských vztahů, což bylo dost dlouho lidově řečeno pěkně na hovno, s příchodem října jsem ale dostala možnost obnovit, co bylo narušené a vyhladit vzniklé metaforické varhánky. A bylo pěkno.
Tohle pěkno pokračovalo i v novém roce - Pražané se přijeli podívat za mnou do jihozápadních Čech, asi jsem je tu ani moc netrápila, protože se hned plánovala návštěva nová. Bydlet ve vesnici, kde je jenom jeden člověk vašeho věku, je většinu času otrava, o to větší štěstí je, když se váš vašim přátelům zželí a přijedou zkrášlit vaše dny. Objevila jsem, že nemám vůbec žádnou odolnost proti alkoholu, že neumím hrát Monopoly, že bych měla podnikat víc procházek po okolí, neb ho sotva znám jinak než z okénka auta, a že na hrad Kašperk je to větší kopec, než se pamatuju. Taky jsou tam větší ceny a hezčí vyhlídka.

Víno (a moje naprostá neschopnost vytvořit si na něj jakousi imunitu) provázelo vlastně celý můj rok. Pila jsem ho při velké spousta příležitostí. Při oslavě narozenin jednoho z mých nejlepších přátel, kde jsem měla možnost poznat jeho rodinu a byla jsem očividně ten nejvíc nervózní a vystresovaný člověk v místnosti. Taky na přespříliš slavnostní black tie události (tam jsem se dobelhala hrozně uřícená, nereprezentativní a s fyzickou neschopností strávení více času v podpatcích). S vínem jsem slavila i svoje devatenáctiny, což byl večer, na který můžu vzpomínat jenom s hlubokými nádechy a opakováním mantry určitěsitopamatujujenomjá a ómůjbože. Asi měl ale i svoje světlé stránky - sblížila jsem se jím se svými spolubydlícími s internátu, což byla skutečnost, která jistě zlepší nadcházející týdny a měsíce a dá vzniknout dalším úžasně příšerným a neskutečně trapným zážitkům.

Nemůžu sentimentálnět bez toho aniž bych zmínila, jak je to všechno podivné, to střídání lidí blízkých a odcizených. Asi poprvé ve svém životě zvládám reflektovat v přítomném momentu, cítím, jak se někteří vzdalují a jiní přibližují, dokážu to uchopit a pokusit se z posledních chvil vydolovat co možná nejvíc.

Takový byl celý tenhle rok. Snažila jsem se těžit a hodně jsem získala, hodně jsem se ztrapňovala a ještě víc jsem se smála. Tak snad aby takový byl i ten nadcházející.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smartly smartly | Web | Středa v 1:36 | Reagovat

Ach, ten nadhľad, čo budeš robiť až budeš mať 30 ;D

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | Pátek v 16:27 | Reagovat

Mám zkušenost, že vzpomínky na trapnost dost rychle blednou a transformují se do "dneska už bych si to nedala, ale stálo to za to". Takže jestli to máš taky tak, budeš brzy vzpomínat už jen v dobrém :-) Ať je tvé dolování čím dál úspěšnější a další léta ať jsou lepší a lepší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama