Červenec 2017

Blackout poetry

29. července 2017 v 20:47 | Sili |  Psaní
Nejdřív trochu techniky, ať se zbavíme přehnaně humanitních typů. Blackout poetry je metoda vytváření textů náročná jak na přípravu, tak na uvedení do praxe. Nejprve potřebujete výchozí článek z libovolného časopisu, novin, nebo knihy (pokud jste odsouzeníhodný hříšník). Dále potřebujete fixu libovolné barvy. Zbytek je kreativita a nápad.

Ačkoli to je něco, co vlastnímu tvůrci téhle techniky chybělo - teď přichází na scénu trocha historie, abychom se zbavili studentů ČVUT a jiných technicky postižených živlů. Austin Kleon je spisovatel, který někdy okolo roku 2010 procházel krizí spojenou s nedostatkem inspirace. Nicméně zatímco on si vytvořil zcela nový způsob psaní poezie a poté napsal knihu Newspaper Blackout, já píšu článek sama pro sebe a čmárám do Respektu.

Ale ve vší vážnosti: nedokázala jsem najít českou komunitu, která by se tomuhle věnovala. Takže něco vytvořte, protože v zahraničí se dělají věci jako tohle a to je moc propracovaný na to, abych se s tím mohla měřit.

Óda na třeťák

17. července 2017 v 19:05 | Sili |  Myšlenkovník
Někdy v roce 2014 jsem napsala článek o tom, jak si nedělám z blogu deníček. Pečlivě jsem vysvětlovala, jak jsem povznesena nad emotivní výlevy, mluvila jsem o tom, jak nesympatická je mi negativita, jež takové články často doprovází. Proto bych se snad svému šestnáctiletému já chtěla omluvit - tohle je totiž nejdeníčkovatější z deníčkových článků.

Jsem sentimentální člověk, ráda na věci vzpomínám, všechny fotky, které mám uložené, procházím znovu a znovu, dokud se mi do paměti do podrobnosti nevryjí obrysy, stíny, barvy, dokud se vyobrazená situace napevno nespojí s uchovaným fragmentem. A ač se nad nimi často třesu vší trapností, nakonec si ráda čtu i svoje deníčkové zápisky z doby před několika lety, porovnávám, jak jsem věci viděla tehdy a jak je vidím teď. Někdy mi přijde, jako kdyby je psal docela jiný člověk - jako kdybych daná slova četla poprvé. Tohle je jeden z takových článků, něco, co si tu schovávám pro svoje budoucí já.

Jakožto středoškolák svůj život pořád dělím na období školního roku a prázdnin, přechody z jednoho do druhého jsou pro mě snad významnější, než změna data způsobená koncem kalendářního roku. Před pár dny jsem ukončila třetí ročník střední školy, pročež mi už zbývá jenom jeden rok, než budu zase začínat někde jinde. Dokud mám tedy všechno čerstvě v paměti…

Příchozí

15. července 2017 v 20:51 | Sili |  Psaní
Bylo čtvrt na sedm. Todle mě jednou zabije, to vstávání, říkávala jsem si vždycky. Čekat, že tu budu v šest ráno sedět a usmívat se a bejt milá na cestující, to přece může jenom magor.

Přesto jsem se každé ráno vypravila, každé ráno nechávala otisky pečlivě nanesené rtěnky na hrnku od kávy. Asi už bych se na to vykašlala, ten průvan a ta atmosféra spěchu, co pořád visela ve vzduchu, to mi za ten podprůměrný plat nestálo. Přišla jsem si jako nestydaté klišé, uvězněná za štosem oranžových studentských průkazů v malém nádraží v zapadákově, kde se na spoje chodili ptát jenom hodně zatoulaní turisti a čundráci s kocovinou. Tak jsem tam seděla, směna od šesti do dvou neutíkala, jediná náplň mojí práce byla koukat se, jak se stále stejní starousedlíci naloďují na neměnné spoje, které je vezly na ta samá místa. Mezi hrnky rozpustné kávy a nenápadnými šlofíky se odehrával můj život.

Sebrané

8. července 2017 v 11:40 | Sili |  Psaní
Už od osmé třídy s sebou všude tahám sešity, říkám jim myšlenkovníky (příhodně) a předvídatelně do nich píšu myšlenky. V osmičce mi bylo čtrnáct, psal se tedy rok 2012 a to už existoval i tenhle blog. Nepříliš často a nerada se nořím do jeho hlubin, mám na ně jakousi alergii, vždycky mi začnou samovolně slzet oči a cukat levé víčko. Jedna z věcí, kterou jsem totiž na blog dávala, byly výtažky z řečených sešitů. Kromě fakt hodně gramatických chyb a všudypřítomného oparu trapnosti zachovávají autentickou auru té doby, to je asi jediný důvod, proč jsem je ještě pořád nesmazala.

Snad chci tuhle možnost zachovat i pro svoje budoucí já, pročež jsme tady.