Truchlení a smrtelné hříchy

26. června 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Občas truchlím tak, že to bolí. Moc často se to nestává, občas ale stejně ležím v posteli, nebo se koukám na tabuli při hodině matiky, nebo sedím někde venku na dece a piju kafe se spolubydlící, a navzdory všem věcem, které by dle všech zákonů logiky měly kompletně upoutat moji pozornost, najednou myslím na to, co se stalo. Nebo na to, co by mohlo být. Jsem sentimentální člověk, nostalgie je můj defaultní stav - to znamená, že tady spíš nejsem, než jsem.

A je to otrava, to vám povím, tahle nostalgie otravuje váš život jako nic jiného. Je to zkrátka zevrubně a pořádně na nic, když se dle všeho máte bavit, ale vy musíte odhánět myšlenky ne nepodobné mouchám, které na vás sedají a snaží se na vás přenést nemoc nějakého alternativního vesmíru.

Špatně se o tom mluví, když se lidi ptají - je to totiž vidět, chápejte, když najednou přestanete reagovat a na chvíli se zaseknete a potom z vás čiší nedostatek zenu. Napadá mě, jestli je to jenom mnou, jestli to všichni ostatní umí ovládat - je to tak neskutečně trapné, odpovídat: "Ne, to není tvoje chyba, jasně, taky mě to tu baví, ale víš, já teď prostě nemůžu přestat myslet na toho psa, co jsme mívali, když jsem byla malá, víš?"

Myslím si, že z těch všech smrtelných hříchů, za které všichni jednou půjdem do pekla, na mě nejvíc sedí závist - taková nepřiznaná, tichá, plížící se. Strašně totiž závidím lidem, kterým se tohle neděje, co tohle neřeší, co se zajímají jen o to, co je dnes a třeba ještě co bude zítra, ne o to, co bylo osm let zpátky a nebo to, co by třeba bývalo bylo za tři roky, kdybych loni udělala tamtu jednu věc jinak.

Závidím taky lidem to, že tenhle stav umí vypnout, možná je na to v mozku zabudované nějaké tlačítko, které jsem ještě neobjevila. Třeba vyroste spolu se zuby moudrosti a věci potom začnou dávat smysl.

Často truchlím tak, že na to ani nemyslím. Je to takový podtón mých běžných dní, jako vrtání v dáli, které vaše mysl brzo odsune do pozadí, ale jakmile na něj někdo upozorní, najednou se vrátí v plné parádě a vy si nevzpomínáte, jak ho zase upozadit. Taková věc, co je vždycky pod povrchem, jako je krev pod kůží - když se škrábnete, teče. Se smutkem je to stejné.

Nerada se v tom máchám, v tomhle všem ošklivu, vždycky jsem byla člověk, který sklenici viděl napůl plnou a ne napůl prázdnou. Ve mně zůstává víra nebo naivní představa, že když se dost poškrábu, všechno to vyteče - už se mi pod povrchem nebude nacházet žádný podzemní smuteční pramen.

Tak mi asi držte palce.

fotil mě Wolf v lepších časech
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 26. června 2017 v 14:58 | Reagovat

Trúchlenie nie je vždy zlé, aj keď v takejto miere si ho predstaviť naozaj neviem. :-( Držím palce v tvojom snažení sa o pokoj v duši.

2 Kaunaz J. Isa Kaunaz J. Isa | Web | 28. června 2017 v 21:36 | Reagovat

Palce drženy.

A vypadá to, že v lepších časech bylo docela zeleno.

3 stuprum stuprum | Web | 6. července 2017 v 3:22 | Reagovat

Já si naopak myslím, že truchlení je vždycky zlé, že je to nejnegativnější stav mysli, který tě zkracuje o plnohodnotný život.

Pozitivní vibrace každý vycítí a negativní bohužel taky, jenže už je taková doba, že lidi stojí jen o veselé lidi a tydlencty smuténkáře často rovnou odsuzují jako nepatřičnou veteš.

Smutek, abychom mu jenom nekřivdili, má ovšem hloubku, kdežto štěstí je mělké. Zdá se mi, že když máš hlad a opravdově jdeš k nějaké metě, jdou tyhle smutky z minula stranou, jinak ti plynou události a jinak se k nim stavíš. Nakonec jseš jen stéblo pampelišky, možná obalené nějakým tím podkožním tukem s prachbídnou perspektivou, totiž že se vrátíš po nějakém čase jako všichni do země.

Problémy se vždy zdají většími, než jsou. :)

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 11. července 2017 v 11:18 | Reagovat

Palce držím, snad se v tom všem neutopíš a skutečně to ošklivé odteče. Myslím ale, že sentimentalita nebo nostalgie nemusí být vždycky jenom truchlivá - když se zaměří na přítomný okamžik, dokáže ho prodchnout nezaměnitelným kouzlem, které zpravidla bývá vyhrazeno jen věcem dávno minulým, a tedy idealizovaným. Není to jen prokletí, ale taky dar. Dvojsečný, samozřejmě. Ale dvojsečné je všechno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama