Kronika internátní

12. června 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
S životem za hranicemi Prahy přichází mnoho nového a nepoznaného. Třeba to, že se musí dojíždět. A že ke zmíněnému dojíždění musí dojít pomocí jednoho ze tří autobusů, které denně míří směrem k vašim domovským končinám. Když se takový autobus potom nestihne, volá se mamince s pláčem, anebo se zapřáhne šlapostroj.

Vzhledem k nebezpečím, které moje staronová geografická lokace skýtala, jsem se v září nastěhovala na internát, místo, které všechny filmy vykreslovaly v ponurých barvách. Stěhovala jsem se s vidinou přísných vychovatelek s nemetaforickým bičem, jak stojí nad nebohými studentíky. Měla jsem v hlavě obrázek striktní večerky, kolem a kolem striktního, takřka vojenského řádu.


Proto jsem se první týden se všemi loučila před desátou hodinou a v deset již ležela v posteli, nehybná, snažíc se přitáhnout k sobě co nejméně pozornosti. Obrázek rozmrzelého hlídacího psa, který mi vtrhne do pokoje, rozlícen, strach z této eventuality, to bylo dost, abych s tíživou precisností počítala svoje rozrušené dechy. Nádech a výdech, otřesení s každým zapískáním astmatických plic.

Jaké bylo moje překvapení, když nikdo nepřišel. Nikdo mi nevyhuboval ani poté, co jsem s opatrností svítila lampičkou ještě v jedenáct. Nebo telefonovala o půl jedné. Psala seminární práci v půl čtvrté v noci. Místo vychovatelky přišlo zjištění, že na internátu je to hodně jako doma - při přání dobré noci víte, že nejdete spát, ono vědomí s vámi sdílí i ten, jemuž je fráze určena. Poté se rozejdete a vy v dobrém přesvědčení, že jste řekli přesně to, co jste měli, pokračujete v bytí při vědomí, dokud vám hlava samovolně neklesne na klávesnici.

Snad největší klišé, které se potvrdilo, byl stereotyp hladového studenta, ačkoli já osobně tento fenomén mnohem raději nazývám studentem ekonomickým. Intrák má totiž svůj vlastní systém hodnot, svoji vlastní potravinovou pyramidu, pokud chcete. Dají se totiž praktikovat dva systémy, nárazový a průběžný. Já, dlouhodobá zastánkyně nárazového systému, nebo taky v pondělí se najím a pátek je problém budoucí Sili, vím z první ruky, jak smíšené reakce vyvolává - vaše sympatie či antipatie směřující ke zmíněnému způsobu stravování záleží čistě na tom, jestli jde pondělně přežraní či pátečně hladoví. Systém průběžnosti je zdravější, efektivnější a cítíte se po něm líp. Na druhou stranu vyžaduje značnou dávku sebeovládání, způsobuje tedy fenomén ve vědeckých kruzích nazývaný cywe já fakt dneska nejdu, jsem totální švorcák. Ale nakonec vždycky jdete.

O tom celá tahle zkušenost nakonec asi je - o tom, že máte dost podnětů na to, abyste udělali cokoli a kdykoli a dost svobody na to, abyste si doopravdy troufli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smartly smartly | Web | 13. června 2017 v 22:34 | Reagovat

Potom s ťažkým svedomím vytiahneš wifonku z košíka (kočíka) a položíš ju naspäť do priehradky. Prejdeš k pultu so zeleninou a naložíš 5 kíl ľadového šalátu. Tieto schrústneš za dva dni, lebo si si nič iné nekúpila. Nezdravé účinky predošlého mesiaca sú vykompenzované, a ty môžeš začať nanovo.

2 Platan Platan | E-mail | Web | 14. června 2017 v 15:08 | Reagovat

Tak to máš ten jedálniček ešte ako tak pestrý podľa tej pyramídy :D Ja som sa v prvých rokoch dosť často obmedzil na pizzovú dietu s tým, že "táto už je tento týždeň posledná" :-D

3 stuprum stuprum | Web | 17. června 2017 v 3:31 | Reagovat

Fialové krávy to jistí. Vrchol potravního řetězce Siliciany. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama