Červen 2017

Truchlení a smrtelné hříchy

26. června 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Občas truchlím tak, že to bolí. Moc často se to nestává, občas ale stejně ležím v posteli, nebo se koukám na tabuli při hodině matiky, nebo sedím někde venku na dece a piju kafe se spolubydlící, a navzdory všem věcem, které by dle všech zákonů logiky měly kompletně upoutat moji pozornost, najednou myslím na to, co se stalo. Nebo na to, co by mohlo být. Jsem sentimentální člověk, nostalgie je můj defaultní stav - to znamená, že tady spíš nejsem, než jsem.

A je to otrava, to vám povím, tahle nostalgie otravuje váš život jako nic jiného. Je to zkrátka zevrubně a pořádně na nic, když se dle všeho máte bavit, ale vy musíte odhánět myšlenky ne nepodobné mouchám, které na vás sedají a snaží se na vás přenést nemoc nějakého alternativního vesmíru.

Špatně se o tom mluví, když se lidi ptají - je to totiž vidět, chápejte, když najednou přestanete reagovat a na chvíli se zaseknete a potom z vás čiší nedostatek zenu. Napadá mě, jestli je to jenom mnou, jestli to všichni ostatní umí ovládat - je to tak neskutečně trapné, odpovídat: "Ne, to není tvoje chyba, jasně, taky mě to tu baví, ale víš, já teď prostě nemůžu přestat myslet na toho psa, co jsme mívali, když jsem byla malá, víš?"

Myslím si, že z těch všech smrtelných hříchů, za které všichni jednou půjdem do pekla, na mě nejvíc sedí závist - taková nepřiznaná, tichá, plížící se. Strašně totiž závidím lidem, kterým se tohle neděje, co tohle neřeší, co se zajímají jen o to, co je dnes a třeba ještě co bude zítra, ne o to, co bylo osm let zpátky a nebo to, co by třeba bývalo bylo za tři roky, kdybych loni udělala tamtu jednu věc jinak.

Závidím taky lidem to, že tenhle stav umí vypnout, možná je na to v mozku zabudované nějaké tlačítko, které jsem ještě neobjevila. Třeba vyroste spolu se zuby moudrosti a věci potom začnou dávat smysl.

Často truchlím tak, že na to ani nemyslím. Je to takový podtón mých běžných dní, jako vrtání v dáli, které vaše mysl brzo odsune do pozadí, ale jakmile na něj někdo upozorní, najednou se vrátí v plné parádě a vy si nevzpomínáte, jak ho zase upozadit. Taková věc, co je vždycky pod povrchem, jako je krev pod kůží - když se škrábnete, teče. Se smutkem je to stejné.

Nerada se v tom máchám, v tomhle všem ošklivu, vždycky jsem byla člověk, který sklenici viděl napůl plnou a ne napůl prázdnou. Ve mně zůstává víra nebo naivní představa, že když se dost poškrábu, všechno to vyteče - už se mi pod povrchem nebude nacházet žádný podzemní smuteční pramen.

Tak mi asi držte palce.

fotil mě Wolf v lepších časech

Dear Evan Hansen

19. června 2017 v 13:00 | Sili |  Recenze
Jak mohlo být patrné z mého zcela jistě přehnaně entusiastického článku o muzikálu Hamilton, jsem do muzikálů tak trochu zažraná. Je v podstatě garantované, že se mi bude líbit jakýkoliv počin, který mi předhodíte - stačí, když je prokládán písněmi ve zhruba pětiminutových intervalech a když zmíněné písně mají alespoň trochu chytlavou melodii.

Dnes se tedy podíváme na moji nejnovější obsesi, Dear Evan Hansen - muzikál, který se vypořádává s nelehkými tématy sebevraždy, sociálních úzkostí, single rodičů, zároveň jsou nám představeny staré známé motivy - první láska, přátelství a jedna velká lež, která čeká na prozrazení. Ale to bych předbíhala.

Cítil ses někdy, jako kdyby tu pro tebe nikdo nebyl? Jako kdybys byl zapomenut uprostřed ničeho? Přišel sis někdy, jako kdybys mohl zmizet? Jako kdybys mohl spadnout, aniž by to někdo postřehl?


Kronika internátní

12. června 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
S životem za hranicemi Prahy přichází mnoho nového a nepoznaného. Třeba to, že se musí dojíždět. A že ke zmíněnému dojíždění musí dojít pomocí jednoho ze tří autobusů, které denně míří směrem k vašim domovským končinám. Když se takový autobus potom nestihne, volá se mamince s pláčem, anebo se zapřáhne šlapostroj.

Vzhledem k nebezpečím, které moje staronová geografická lokace skýtala, jsem se v září nastěhovala na internát, místo, které všechny filmy vykreslovaly v ponurých barvách. Stěhovala jsem se s vidinou přísných vychovatelek s nemetaforickým bičem, jak stojí nad nebohými studentíky. Měla jsem v hlavě obrázek striktní večerky, kolem a kolem striktního, takřka vojenského řádu.

Zazvonilo

10. června 2017 v 16:48 | Sili |  Psaní
Celá třída seděla, stála, zkrátka se nacházela v těsné blízkosti Pavlova úkolu. Pod třemi krátkými řádky ledabyle načmáraných matematických úkonů byl modrým tornádem dvakrát podtržen výsledek. Tvářili se samolibě, jak Pavel, tak jeho dílo. Jeden jako druhý se nepřístupně vyhýbali otázkám směřujících na okamžik a především způsob početí.

Anička, třídní šprtka, seděla v koutě učebny a přežvykovala část stránky vytržené z jejího linkovaného sešitu velikosti A4. Inkoust z růžového pera, jímž pečlivě popsala čtrnáct řádků, načež se stejnou přesností podtrhla zlomek, který jí po dvou hodinách usilovného počítání vyšel, obarvil její jazyk na modro.

Dveře kabinetu matematiky zlověstně zářily.

Zazvonilo.

(drabble, tt: Co když je to správně?)

Lidumil

1. června 2017 v 21:53 | Sili |  Myšlenkovník
Introverti mě vždycky fascinovali. Jakožto dítě, které se neumělo moc socializovat, mluvilo trochu moc knižně a nebylo s ním dost legrace, jsem si idealizovala obrázek mystického introverta, stvoření, které nepotřebovalo ostatní lidi k přežití. Vlka samotáře, který ve chvílích, které tráví o samotě, přemítá o smyslu života a všeho bytí. Se samotou, kterou si sám ordinoval, bez pochyb přicházela i kreativita, jakou si extrovert nedovedl představit, introspektiva, které zkrátka nemohl dosáhnout. Věřila jsem ve svou introverzi a chovala ji jako záruku člověka, kterým jsem se měla stát. Intelektuálem povzneseným nad pozemské tužby jako lidský kontakt a teplý dotek druhého člověka.