Taky lidi

20. května 2017 v 19:26 | Sili |  Myšlenkovník
O práci s lidmi s mentálním postižením pořád panují stigmata. Z hlasu každého, komu řeknu, že se o takové lidi starám, čiší nepochopení, hrůza z neznámého. Takřka vidím, jak se jim v hlavě otáčejí kolečka - mentální retardace jsou vodopády slin, které samovolně vytékají z úst těch pololidí, Downův syndrom je vlastně jenom její odnoží, autismus složí pouze jako pointa vtipu.



V sobotu jsem hlídala děti, činnost, o které jsem si nikdy nemyslela, že ji budu vykonávat. Já a děti k sobě totiž všeobecně vůbec nepasujeme, a místo toho, abych k nim s věkem víc a víc přiléhala, se akorát usvědčuju v tom, že ze mě nikdy nebude oblíbená teta ani hodná paní učitelka ve školce. Děti mají tendenci plakat, když je držím, když na ně mluvím, když se nacházím v jejich bezprostřední blízkosti…

Na starost jsem dostala holčičku s Downovým syndromem. Nějakou tu informaci jsem o něm měla, přesto jsem ale na místo dorazila nepřipravená a takřka neinformovaná o tom, jak budou nadcházející hodiny, které spolu budeme trávit, probíhat. Majíc v hlavě vzdálenou představu o tom, že děti něčím nakrmíte, pak je dáte spát a za pár hodin že dané něco vyjde druhou stranou, jsem převzala tříletou holčičku, blonďaté vlásky a hnědé oči, kulaté jako lentilky.

Nikdo mě nevaroval, že instrukce: "Nakrm ji v jedenáct a ve dvě a potom ji dej spát, tady jsou plenky, ahoj." nebudou dostačující. Ani mě nenapadlo, abych se zeptala, co mám podniknout, když na mě v jedenáct bude plivat přesnídávku a ve dvě budu přemýšlet, jak do toho hýkajícího stroje na slzy vpravím bramborovou kaši. Nepřemýšlela jsem nad tím, co budu dělat, až bude plakat tak urputně, až se bude dusit a já budu v hlavě zběsile lovit zbytky zdravotní nauky a přemýšlet, jestli ještě dost malá na to, abych ji obrátila hlavou dolů a třásla, nebo jestli se dá tříleťákům dělat Heimlich (dá).

Obdobně se mi při vstupu do stacionáře pro mentálně postižené nikdo nezmínil, že se ke dveřím bez varování rozběhne asi třicetiletá slečna a začne mě objímat. Nikdy mě neviděla, ale v tuhle chvíli jsme nejlepší přítelkyně. Nikde jinde se nesetkáte s větší bezprostřední upřímností, než ve stacionáři.

Normalita, se kterou v běžném životě počítáme, je tu ceněná jako určitá výsada. Uživatelé pyšně mluví o tom, jak o víkendu věšeli prádlo. S pečlivostí vám popisují věci, jsou jako děti, které jsou pyšné, že mohly pomoct mamince. Nikdy se nesetkáte se samozřejmostí, kterou jsou naše obvyklé dny načichlé. Ve stacionáři je všechno nevyslovený úspěch.

Připadám si potom vždycky tak lehce, když opouštím jeho dveře. Vlastně to ani není práce, dostávám známky za to, že si šest hodin s někým povídám a kreslím si s vodovkami a upravuju si svoje vlastní předsudky o tom, že postižení lidi jsou taky hlavně, no, lidi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. května 2017 v 20:27 | Reagovat

Spíš vyslovený úspěch vzhledem k tomu, jak se tam ústa nezavřou. :D

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 20. května 2017 v 21:51 | Reagovat

Moc krásný článek! Všeho, co je cizí, se tak nějak bojíme nebo tím pohrdáme - a dokud to cizí nedostane konkrétní tvář konkrétního člověka, zůstane to podivnou hrozivou hmotou někde v pozadí, která se v případě potřeby prostě hodí do jednoho pytle. Ještě jednou díky za článek. Právě takové moc potřebujeme.

3 Platan Platan | E-mail | Web | 21. května 2017 v 21:13 | Reagovat

Tak to musí byť naozaj zážitok a skúsenosť. :-)

4 smartly smartly | Web | 28. května 2017 v 16:14 | Reagovat

Ja som spolubývajúcej nikdy neveril, že nerobila v psom útulku, ale v škôlke pre autistov. Jej ruky niesli známky zuboradí snáď každého dieťaťa, ktoré sa tam niekedy vyskytlo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama