Kam se řítí Xindl X?

2. května 2017 v 13:00 | Sili |  Recenze
Xindl X byla konstanta mého dospívání - začala jsem ho poslouchat okolo roku 2012, tedy v době, kdy mi bylo okolo čtrnácti a procházela jsem nejmetalovějším obdobím svého života. Moje hudební knihovna se sestávala ze Sabatonů, Lordů, My Chemical Romance… a tvorby Ondřeje Ládka, mého mostu do minulosti. Skrze jeho tvorbu jsem se totiž dostala tam, kde jsem teď - jeho první dvě alba mě navedla na folk. Jakožto dítě, které vyrostlo na Kabátech a pár písničkách od Plíhala, pro mě tenkrát Nohavica a Kryl byli neprozkoumaná ves, o Mertovi nemluvě. Po zmínění všech těhle faktorů je asi jasné, že nejsem tak docela objektivní - jeho začátky jsou moje začátky, nesou nevyčíslitelnou nostalgickou hodnotu. I přesto si ale dovolím tvrdit, že jeho tvorba šla s posledními alby objektivně dolů.




Po tom, co se mi první dvě alba oposlouchala, Xindl tak nějak zmizel z mého světa - byl nahrazen zahraničním Passengerem a Frankem Turnerem, Arctic Monkeys, zkrátka jinou hudbou z jiných hudebních žánrů a nastávající nechutí k čemukoli českému. Jeho třetí album mě v době svojí popularity docela úspěšně minulo.

Vlastně to nebylo do začátku tohohle roku, kdy jsem se rozhodla začít účelově vyhledávat českou tvorbu všeho druhu - tenhle náhlý nával vlastenectví mě donutil se zamyslet nad tím, co ze současné české tvorby vlastně znám. Moc toho nebylo. Při vyhledávání těch nejklíčovějších děl jsem narazila na starého známého drnkače na kytaru, jehož hříčky se slovy mě kdysi tak bavily. Při horlivém naposlouchávání jeho (staro)novostí jsem ale přišla na jednu věc. Totiž na to, že je nepříjemně nekonsistentní.

Procházejíc si jeho alba chronologicky, jeho prvotina, Návod na čtení manuálu z roku 2008, vyšel po tom, co nejprve cvičně zaťukal s písní Mamut a potom natvrdo prorazil s písní Dysgrafik, jehož předchůdcem byla píseň Anděl - nestyděla bych se říct, že obě tyto písně by stále byly k nalezení v první pětce jeho nejznámějších písní. V albu se Ondřej s výjimkou písně S lítostí vám oznamujeme prezentuje ne jako procítěný písničkář, ale jako textař-srandista, který má na to, aby prorazil do rádia pomocí chytlavých textů a údernosti.

V Praxi relativity z roku 2010 je posluchači umožněno nahlédnout hlouběji do zaprášených zákoutí textařovy duše - písně jako Tradá na Beroun a Morální sex působí osobně, skoro jako autorova zpověď - zároveň zde ale můžeme vidět začínající trend v Xindlových písních, jímž je neomylná političnost. A konečně hit, který ho nejvíc proslavil, byl i na toto album umístěn, ač v rádiové verzi - proč asi?


Do třetice všeho dobrého, ačkoli ne vždycky - ačkoli se jeho třetí album, Láska, snažilo vsadit na jeho přednosti, tedy již zmíněnou údernost a vtip (zde můžeme jmenovat mého osobního favorita Kluci na plakátě, ale také Pomeje nebo nechutně ohranou skladbu Štědrý večer nastal), album je pro mě jakožto posluchače nekoherentní - nevidím důvod, proč by písně jako Dočasná svatá a otřesný přehmat Casio měly být na stejném albu.

Po zklamání, které přinesl poslech Lásky, jsem nebyla na Čecháček made (2014) zrovna natěšená - rezignovaně jsem přijala, že se z Ládka stal někdo, kdo tvoří hudbu pro mě nesrozumitelnou. Z omylu mě ale vyvedl příjemně celistvý posluchačský zážitek. Je zde k nalezení několik opravdu solidních počinů, a to je znát - aby se album dobře prodávalo, padlo někde ve vytvářecím procesu rozhodnutí všechny slibné skladby napsat dvakrát. No vážně, poslechněte si třeba Orel mezi supy a Já a ďábel. Kdo odhalí pět rozdílů, dostane lízátko. I přes tuhle vadu ale bylo dle mého tohle album definitivním posunem kupředu - Ládkovi se dostalo upevnění na české hudební scéně v roli politického kritika, který se toho nebojí, zarytého odpůrce chronického čecháčkovství, maloměšťáctví a zabředlosti v minulosti.

Ze čtvrtého alba jsem byla nadšená. Jakožto člověku, jež se snaží držet krok s aktuálním děním, občanovi s přimhouřeným okem aktivnímu, se mi tenhle krok zamlouval. Kdo jiný tu, konec konců, něco takového tvořil?

Není mi jasné, co bylo Kvadraturou záchranného kruhu podzimu minulého roku vlastně myšleno. Protože od politiky se více méně distancuje, nebo se spíše dostává k vágním popisům, když už, zůstává u starých a osvědčených principů. Písně jako Popelka nebo Mýval mě přenášejí zpátky do dob Praxe relativity - tedy, k jejím nejslabším článkům. Nejsem odpůrce kreativního navracení se a přepracovávání konceptů a myšlenek, Ondřeje bych nechala mluvit, dokud má chuť a sílu mluvit - je ale otázkou, jestli bylo tohle ohlédnutí namířeno tím správným směrem.

Zdroj obrázku je tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. května 2017 v 13:59 | Reagovat

Vždyť je to takový hardcorový Kryl, akorát tomu chybí ten rozměr spontaneity, všecky ty reakce na invaze, že se něco hraje v rozhlase, u čeho lidi vzpomínaj na své blízké, modlí se a tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama