Já do domu

8. května 2017 v 23:27 | Sili |  Myšlenkovník
Člověk tak nějak automaticky sroste s místem, kde vyrůstal - domov je vždycky vaší částí, obtiskne se na vás stejně, jako se vy obtisknete na něj. Za svůj život jsem se stěhovala celkem třikrát. Poprvé to bylo nejpodivnější - byt byl přeplněný krabicemi, do kterých jsme ve spěchu namačkali své životy, vzduch byl ale pořád cítit jako cizí domov. Zdi byly nasáklé cizími historkami a dlaždice v koupelně mokré od cizích slz. Byla jsem u někoho doma, ten někdo snad těmihle dveřmi procházel se stejnou lítostí, s jakou jsem já opouštěla svůj pokoj, své celoživotní útočiště, nejbezpečnější z úkrytů.



Z klidných vršovických ulic jsem přesídlila do Nuslí, před našimi přízemními okny jezdila tramvaj a naproti byla hospoda, ani jste nemuseli být moc potichu, abyste slyšeli rozhovory lidí, kteří z ní vycházeli. Snad tehdy jsem začala hrát tu svoji malou hru, kdy se z ukořistěných střípků snažím domyslet životní příběh cizinců, kteří byli ode mě takřka nadosah ruky. Naštvané dupání se v mé hlavě proměnilo v manifestaci nastřádaného hněvu, snad někoho právě opustila přítelkyně, jejich vztah trval třeba dekádu a on si v hlavě marně přehrává jejich poslední momenty, přemýšlí, kde udělal chybu… Než jsem se dostala k tragickým závěrům, už mě většinou přemohl spánek.

Druhé stěhování bylo do Bohnic, s babičkou jsme se složily do maličkého panelákového bytu, kam v létě neúnosně pražilo sluníčko a autobusy spíš nejezdily, než jezdily. Přesto byla v okolí k nalezení taková svérázná sídlištní magie. Krásu lze najít i v betonových lesích a hradeb z obrubníků.

Při bydlení s babičkou jsem si uvědomila ten důležitý rozdíl mezi stěhováním se k někomu a s někým - zatímco v jednom případě spolu s dalším přechodným bezdomovcem dáváte vzniknout něčemu novému, v případě druhém se jen tak přisunete. Snažíte se o co nejméně bolestivě nutné zásahy do cizího soukromí, překonávajíc neopomenutelnou nepříjemnost a nefalšovanou trapnost pramenící v obou zúčastněných aktérech. Spala jsem v pokoji, který jsem nezařídila já, s minimem věcí nastrkaných v mezerách a škvírách, tam, kde to moc nevadilo. Skoro rok jsem žila v prázdných místech a mezi vypůjčenými stěnami.

Nakonec přišlo stěhování poslední, nejradikálnější - opouštěla jsem rodné město a spolu s ním jsem za sebou nechala všechny jeho pachy a chutě, tenhle nucený odchod jsem pojala náplasťovou metodou - odešla jsem rychle a bez varování. Mému patnáctiletému mozku to přišlo jako veskrze logický počin, netušila jsem, že loučení nejde urychlit a kolik nedokončených konverzací tím pádem nechávám být, kolik objetí zůstane neodobjímáno. Ač jsem náplast strhla rychle, bolest zůstala.

To se vlastně podepsalo i na mém finálním domově. Přijdu si pořád tak trochu nedopečená, nedospalá, nedoobjímaná, žiju mezi stránkami obdržených dopisů a starými fotkami s vybledlými podpisy na rubní straně. Nejsem si jistá, nakolik si za nechuť k mému nynějšímu příbytku můžu sama - snad víc, než si chci přiznat. Snad míň, než si vyčítám.

Snad to příště zvládnu zařídit nějak líp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. května 2017 v 1:07 | Reagovat

V Bohnicích je prima léčebna pro ty, co naslouchají hlasům (s přehnanou péčí). 8-)

2 smartly smartly | Web | 10. května 2017 v 0:30 | Reagovat

Sakra... Ty vieš trafiť priamo do červeného stredu...

3 Platan Platan | E-mail | Web | 14. května 2017 v 11:56 | Reagovat

Sakra. A to som si myslel, že moje sťahovanie na intrák bolo niečím extra :-D Veľmi pekne napísané ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama