Moje ženství

3. dubna 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Moje rodina je plná žen - vlastně jsou to jenom ženy. Muži jako kdyby pokaždé přišli jenom na chvilku, jejich přítomnost je jenom zapůjčená, co se pamatuju, vždycky mi to přišlo samozřejmé, jako takový fyzikální zákon. Když se voda hodně ohřeje, vypaří se - chlapi odejdou, ale my zůstáváme spolu. Nemůžu o sobě říct, že jsem zarytá man-hating feministka, takhle to neberte - všechny ty řeči o sounáležitosti ale možná mají něco do sebe. Protože moje rodina je velkorysá - já, moje maminka, sestra a babička, potom ještě spousta dalších známých, všechno jsou to tety, kterým se to třeba nepovedlo a kterým asi někdo trochu ublížil. Automatické přijetí.



Na druhém stupni mě vrstevníci postavili před do té doby nepoznaný, nemyslitelný koncept. Když jsem o něm slyšela poprvé, přišel mi stejně nepravděpodobný, jako že mě nazítří prohlásí královnou ostrova, jehož občané nosí na hlavě cukrovou vatu místo klobouků. Nesnáším svojí matku, řekla moje tehdejší nejlepší kamarádka. Zvláštní, myslela jsem si. Proč by to někdo dělal? Maminka, to jsou teplá objetí v zimě a chladná pohlazení, když máte teplotu. Bezpečí. Proč by se ho někdo dobrovolně vzdával? Taky jsem moc dobře nerozuměla tomu, když někdo řekl, že má radši tátu. Protože táta byl trochu jako bůh, moc často jsem ho neviděla, on byl spíš abstraktní koncepty a hodně slibů. Tak se ze mě vytřepala sebemenší zatoulaná semínka víry.

Asi budu znít jako nepovedený Freudův experiment, když řeknu, že mi trvalo dlouho, než jsem zjistila, jak vlastně kluci fungují, takovou tou metodou pokus - omyl. Šíleně jsem chtěla, aby mě měli rádi, zároveň jsem ale předpokládala, že nebudou. Protože táta je pryč a děda tu nikdy nebyl a bráchu skoro neznám, spolužáci se mi smějí, že jsem tlustá a že nemluvím sprostě. Nejdřív jsem to řešila tak, že jsem je prostě nesnášela zpátky, dělala jsem, že ta bodnutí vlastně nebolí a že jsem nad věcí, povznesená - mamka přece říkala, že holky jsou o moc statečnější než kluci. A dospělejší. A vůbec. Ale přece to píchalo.

Byli pro mě dlouho jako mýtická stvoření, věděla jsem, že teoreticky taky pláčou a taky je věci mrzí, taky se možná bojí tmy, jako jsem se bála já, ale prakticky jsem se dívala, jak odflákávají výkresy na výtvarce a drží se v neproniknutelných skupinách, jak se řehtají věcem, co mi nepřišly vtipné. Působili jako mimozemšťani, jako nelidi.

A pak se to stalo, ta velká změna, našla jsem si kamaráda. Opravdového kamaráda, kluka, který měl klučičí ruce a klučičí nohy a klučičí mozek, smál se se mnou a ne mně a chtěl si povídat o věcech, které nesmrděly testosteronem. Přisála jsem se jako pijavice a postupně, pomalu a opatrně jsem je začala pouštět do svého světa. Byli trochu divní a přeskakovaly jim hlasy a psali mi srdíčka na facebooku, chtěli, abych jim vyprávěla o tom, jaké to vlastně je, být holka. A tak jsem to dělala. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohli být stejně zmatení a stejně vystrašení jako já.

Něco mi z toho zůstalo, ta fascinace jejich jinakostí. Pořád mám tendence se šíleně snažit, aby mě měli rádi, myslím, že to v mně asi zůstane navždycky, pocit, že když nebudu dost zábavná, úžasně okouzlující, že když se nebudu dost snažit, odejdou. Že jsou tu jenom na návštěvě, jako přelétaví ptáci, moc krásní a moc nestálí na to, aby je člověk mohl nazývat svými. Musím se to naučit, opakovat si to pořád dokola, že nemůžu měřit podle jednoho metru - asi ještě nejsem tak hotový člověk, jak si ráda myslívám. Ještě si to musím pořádně srovnat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. dubna 2017 v 23:47 | Reagovat

Estrogenem malinko načichlý článek, který byl pojat siliovsky, kouzelně! :)

2 Iris Iris | Web | 4. dubna 2017 v 20:58 | Reagovat

No vida... a já jsem prostě rozbitá. Asi napořád. Srdíčka mi neposílá nikdo. Ale zdá se, že jsem aspoň už vyšla ze stádia, kdy se mi kluci smějou, že jsem tlustá.
Naše komorní domácnost, to byly vždycky jen ženy. Mám tátu, ale vůbec k němu nemám vztah jako dcera k otci. Kamarádství neumím navázat - snad vůbec s nikým. Ale neházím flintu do žita. (Házet totiž taky neumím.)
Matka ze mě nebude. Ale třeba jednou budu nějaká teta, které se to nepovedlo.
Moc hezky psaný článek.

3 smartly smartly | 8. dubna 2017 v 16:39 | Reagovat

Nie si sama. Ja nechcem znieť sexisticky, ale v živote som nenarazil ani na jedného chalana, ktorý by ma naozaj že zaujal. Dokonca ani na blogu ich niet. A tak nemám kamarátov mužského pohlavia. Iba parťákov - na šport, na chľast, a pod.
Toto je presne *TEN* dôvod, prečo by som nechcel byť žena.

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 12. dubna 2017 v 20:49 | Reagovat

Hezký příběh osobního růstu :-) A neboj: nikdo nejsme hotový a kdo ví, jestli někdy hotoví vůbec budeme. Obávám se, že ne. Jen o něco starší a když budeme mít štěstí, tak o něco málo moudřejší :-)

[3]: Nepřestávej hledat - jsou! Je jich jako šafránu, ale existují. To je moje zkušenost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama