Léto za pokladnou

17. dubna 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Už téměř čtyři roky bydlím na vesnici, kde je největší vyžití prodej brambor bývalého JZD a stávka řidičů jihočeského kraje (a to navíc ani neproběhlo, tomu se říká antiklimatické zakončení). Mezi výhody takového přebývání patří mimo jiné i nevyhnutelná implementace přizpůsobivosti mezi vaše nejpřednější vlastnosti.

A tak jsem se jako správný flegmatik přizpůsobila zdejšímu tempu a způsobu života, začala občas chodit na šišky, vstávat okolo páté a v neposlední řadě přijala za své přesvědčení, že velký výběr je velkoměstsky výmysl, který my teda rozhodně nepotřebujem. Když přišlo léto, nastoupila jsem tedy docela nevybíravě do prvního supermarketu, co se ozval. To byla moje první chyba.



Před započetím pracovních úkonů jsme byla povolána na pohovor - jakožto brigádník s doslovně nulovou zkušeností jsem se na něj vydala v podpatcích, s žaludečními vředy a očekáváním. Moje představy zahrnovaly otázky, kde budou zkoušet moji orientaci v obchodě, schopnost zaimprovizovat před fiktivním agresivním zákazníkem, nebo třeba schopnost číst cenovky na zboží. Co jsem nečekala byly jemně filozoficky založené otázky, které se ze mě snažily vymámit, co jsem se naposledy naučila a jaké mám v životě cíle a aspirace. Znepokojeně jsem zakvákala něco o tom, že se všichni učíme každý den a já nejvíc, protože jsem přece student, hahaha... Moje nervózní plácání ale asi zabodovalo - ani ne za měsíc jsem seděla na školení a poslouchala lehce emočně zabarvený projev o tom, jak máme být na zákazníky milí a jak se zaměstnancům za žádnou cenu neodpouští absence placky se jménem na prsou - držíc tuto zásadu v paměti jsem si řečenou placku na sebe za svou dvouměsíční kariéru vzala přesně jednou.

Uniformu jako takovou jsem ale nosit musela, kalhoty s puky a tričko barvy našich sovětských bratří. To v kombinaci s jasně zrzavými vlasy zajistilo, že jsem vypadala jako Národní divadlo v srpnu 1881. Podobenství nebylo zvoleno náhodně - sedět za pokladnou, to je totiž takové ochotnické divadlo. Všichni jsme amatéři, nikdo se tím nevyučil a všichni vypadáme moc křečovitě na to, abychom přesvědčivě zahráli, že vidíme rozmrzelé zákazníky rádi.

Co se jich týká, prodavačky totiž můžou za všechno. Za to, že jim prošel slevový kupon, že došly Camelky a že si doma nechali slevovou kartičku. Jistě se domnívají, že nefungující kód má bezpochyby na svědomí utahaná puberťačka po devítihodinové směně sedící na čtyřce, a její zlořečení je jediný způsob, jak se dovolat nápravy. Když ani to nepomůže, je nutno vzít spravedlnost do vlastních rukou - kazuistikou budiž paní, jejíž skálopevné přesvědčení, že jsem pilník s Elsou nenaskenovala dost urputně, na sebe vzalo podobu jejího osobního pokusu typu co si neuděláš sám... nutno zmínit, že řečený pokus mi zaseknul pokladnu, desítky errorových tabulek na mě cenily modře smrtící zuby a já přesně v tu chvíli věděla, že další léto už si práci budu hledat někde jinde.

Pozdravit, poprosit, poděkovat, a s úsměvem. Nebo taky ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 13:08 | Reagovat

No, když na to tak koukám a co vím, asi bych nechtěla dělat prodavačku... teda ne že bych nechtěla, ale spíš bych to tam nedala :)
Moc krásně je to napsaný :)

2 stuprum stuprum | Web | 18. dubna 2017 v 13:34 | Reagovat

Hlavně že ses bavila. A jsi bohatší o zkušenost, kterou každého zaujmeš. :-D

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 19. dubna 2017 v 14:37 | Reagovat

Smutná realita, v níž platí axiom, že všichni kolem jsou neschopní blbci. A prodavačky zejména...
PS: Nečteš náhodou zrovna nějakého Pratchetta? Přirovnání s Národním divadlem jako by mě přeneslo rovnou do Ankh Morporku :-D Směju se ještě teď :-D

4 Poslední Panna Poslední Panna | Web | 19. dubna 2017 v 21:34 | Reagovat

Mluvíš mi z duše! Dělala jsem na pokladně pět předlouhých měsíců a bylo to jak přes kopírák, ještě k tomu dementní vedení, které mě navíc nařklo z podvádění, neboť jsem současně dělala i v jiném obchodním domě. Srandy kopec no. A o lidech se radši nevyjadřuji. :-!

5 smartly smartly | E-mail | 25. dubna 2017 v 0:03 | Reagovat

Práve preto, že viem, aká je to náročná práca, si vždy vymyslím nejaký drobný vtip. Akože napríklad "viete, to je pre psa, jemu tie klobásy napodiv chutia", alebo že "Chcete päťtisícku alebo stovku?", prípadne Sloveniek sa často pýtam, odkiaľ sú, a potom ich pozdravím že Nashledanou. Napodiv moje vtípky väčšina berie s úsmevom. Muži predavači majú smolu. Na nich sa neusmievam. K nim som "len" slušný. Na nich nech sa usmievajú ženy :-)
Inak klobúk dolu, mať viac mozgových buniek ako článkonožce a vydržať to dva mesiace, to chce veľa odhodlania!

6 Platan Platan | E-mail | Web | 8. května 2017 v 12:06 | Reagovat

Tlieskam za to, že si toto vydržala. Pani, ktorá si chce skenovať sama by mala byť vyvedená z obchodu a kopnutá do zadku. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama