Předškoláci v mých nočních můrách

6. března 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Dobrovolnictví je něco jako způsob života. Jako cejch, který dáváte na odiv. Ano, já jsem ta citlivá a obětavá duše, která svůj volný čas dobrovolně věnuje druhým. Dramatická pauza, která nechává všem přítomným dostatek času na obdivné pohledy. Já osobně dobrovolničím na dvou frontách, na jedné doučuju a na druhé dělám, co se zrovna hodí. Třeba teď jsem šla do školky, a řeknu vám, byl to zážitek, který mě nezpochybnitelně zjizvil.




Půjdete do školky, říkali. Bude to fajn, říkali. Takhle by se dal shrnout dnešní článek, já ale předpokládám, že si vy, dychtivý čtenář, žádáte obšírné vysvětlení. Inu, to se stalo tak. Jsem součástí takového programu u nás ve Volyni, který má za úkol donutit středoškoláky, aby se více zajímali o dění okolo sebe. Prakticky to znamená, že vás jednou za čas požádají, abyste šli dělat něco sociálního, a dostanete za to pár uznalých pokývnutí a námět na to, o čem psát na blog.

Ve čtvrtek jsme šli do školky. To, že se tahle výprava odehraje, jsem se dozvěděla ve středu, druhý den ráno jsem tudíž přišla nepřipravená, zmatená a nenadšená. Tenhle pocit se jen zintenzivňoval, čím více jsme se k té teatrálně veselé budově blížili.

Děti. Spousta dětí. Jejich hyperaktivní auru jsem cítila na kilometr daleko. Nechápejte mě špatně, jednotlivci, individuální děti, s těmi si poradit umím. Zvládám být hodná teta Sili, co nosí sladkosti a rozplétá provázky loutek a vybarvuje omalovánky. I dva malé rarachy jsem více méně připravená zvládnout. To je ale všechno. To je můj limit (přehledně znározněno v přiloženém oboru definujícím rámec mojí trpělivosti).

Kde jsme to byli? Aha. Děti. Byla jich spousta. Mnohem víc, než jsem byla ochotná (nebo schopná) snést. Cítila jsem silnou potřebu utéct, především proto, že přítomné dozorkyně (rozuměj: učitelky) se na nás dívaly ostřížím pohledem. Tanči, opičko. Tahle vypadá každý moje ráno. Tenhle fakt mi úplně zablokoval všechny dětskobavičské schopnosti. Tetovská čidla přestala fungovat. Stála jsem na kraji místnosti jako sloup, zděšeně pozorujíc třicet dětí, jak se nesynchronizovaně pokoušejí o ptačí tanec doprovázené nesmlouvavě miloučkým hlasem mojí spolužačky, která jako kdyby se mi snažila dát najevo, že ona to s dětma jako umí. Což byla konec konců pravda. Neohrabaně jsem tleskala do rytmu a nafukovala erární balónky.

Byl totiž masopust, svátek, jehož původní význam mi zcela unikl. Pro mě znamenal to, že normálně nezvladatelná škvrňata se proměnila v abnormálně supernezvladatelné princezny, kovboje a superhrdiny. Fakt, že všichni rodiče kostým pravděpodobně obstarávali na poslední chvíli a navíc v tom samém obchodě, nepomohl. Nadpoloviční většina holčiček vypadala identicky. Při tančení hada jsem dostala za úkol podržet hůlku princezno-vílo-čarodějnici. Při hledání té správné blonďaté holčičky v modrých šatech mi tlak stoupnul na 160.

"Mám bráchu. Jmenuje se Zikmund a už chodí do školy," ukazoval mi na prstech Jeronýmek, dítě, jehož rodiče s nejvyšší pravděpodobností chtěli na potomky seslat kletbu, ale došly jim zlé sudičky, tak se jim za narození pomstili alespoň jménem, "taky budu mít kočku. Bude se jmenovat asi Micka asi, protože to bude kočka. Víš, že jsem Spiderman?"

Při konverzacích s dětmi musíte čekat cokoli. Jsou jako generátor na náhodná slova, který na vás nelítostně kouká velkýma očima a očekává reakci. "To je super," řekla jsem, nevědouc, jak se na tohle má reagovat, "a kolik že mu je?" Fakt, že jsem položením téhle otázky učinila chybu, mi došel okamžitě. Jeronýmek se zasekl a potom velice pomalu a s téměř hmatatelným otazníkem zvedl tři prsty. "Takhle?"

Cítila jsem s ním takové zvláštní propojení. Lidi mají konec konců narozeniny v jednom kuse. Já mám taky občas sklony říkat, že je mi čtrnáct, ačkoli už mi táhne na devatenáct. Chápavě jsem tedy přikývla, jakože beru na vědomí. Tři miniaturní prstíky zůstaly ve vzduchu ještě chvíli, než se jejich majitel zvednul a jal se pronásledovat nejbližší černou kočku, která na sobě měla princeznovskou sukénku a v ruce hůlku, za kterou by se Hermiona nemusela stydět. Neotřelá kombinace, ale já konec konců nejsem módní kritik.

Chtěla bych z toho vytáhnout nějakou metaforu, třeba že nezáleží na tom, jak vypadáte, přesto můžete uhranout Petera Parkera ze second-handu, ale všechno, co nastalo po tom momentu, už mi splývá v mix barev, křiku a spousty dětských ručiček, co chtějí obejmout a povídat o tom, kolik mají bratříčků a sestřiček a teto, posloucháš mě?

Tahle teta je jenom na dobu určitou. A ta právě skončila, Jeronýmku. Ta právě skončila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama