Dva a sedmdesát

13. března 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Prachatice jsem dlouho měla za ošklivé město. Pamatovala jsem si z něj jenom malé, nepříliš hezké nádraží, a část, kde byl nějaký ten panelák. Byla jsem tam jednou, zdá se to hrozně dávno, ještě s tátou, někdy před šesti lety. Vybavilo se mi to, když jsem procházela okolo drogerie, najednou se to na mě zase vysypalo. Do té doby jsem to docela vytesnila.

Nestává se mi to často, že bych byla obětí nečekaného proudu vzpomínek. Ne takových, ve kterých figuruje táta. Přijde mi, že za ty roky, co je pryč, jsem si každičkou vzpomínku, kterou na něj mám, tisickrát připomněla, chvilku ji podržela a potom zařadila zpátky. Ten šuplík, kde jsou všechny seřazené podle intenzity, je víc prázdný než plný. Moc si toho nepamatuju, když jsem byla malá, nepřišlo mi důležité uchovávat náhodné střípky. A teď toho kvůli onomu přístupu moc nezbylo.


Co si pamatuju dobře je to, jak voněl. Jako Old Spice a Camelky, Indulona a prací prášek. Byl hrozně čistotnej, vždycky mi nadával, že jsem bordelář. Taky mi říkal, že jsem pako. Než jsem se dozvěděla, že to slovo znamená, že je někdo šílený, myslela jsem si, že je to prostě moje přezdívka. Pamatuju si dokonce, kdy ji použil poprvé. Byla jsem hrozně lechtivá, jsem pořád, a křičela jsem z plných plic, když se na mě snesl nelítostný útok. "Ježiš nekřič tolik," řekl se smíchem, "ty jsi pako."

Jeho hlas je věc, kterou si po vůni pamatuju nejlíp. Je to zvláštní, ale někdy mi dělá problém si ho vybavit, jak vypadal. Pamatuju si rysy. Spousta tmavých vlasů. Modré oči, stejné jako moje. Ke konci nosil kulaté brýle. Trička s límečkem. Velký nos. Velké ruce. Vždycky jsem si myslela, že byl hrozně vysokej, úplně nejvyšší, protože mi přišlo, že se důstojně tyčil nad každým, koho potkal. Možná je to tím, že jsme moc s jinými lidmi nebyli, jenom spolu nebo s babičkou, a ta byla maličká. Určitě by byl vyšší než já i teď, přestala jsem růst, když mi bylo čtrnáct, ironicky to byl taky rok, kdy jsem ho naposledy viděla.

Říkal, že Prachatice jsou jeho velkoměsto, teď když opustil Prahu a stala se z něho vesnická boule. Odstěhoval se na vesnici, kam ani nejezdil autobus - museli jsme jít asi dva kilometry do sousední vesnice, kdykoli jsme potřebovali nakoupit. A on mě vždycky táhl polem a já byla odporně pubertální a nepříjemná.

Myslím, že to je jeden z důvodů, proč je občas tak obtížné na něj vzpomínat jinak, než s určitou dávkou hněvu nebo alespoň kyselosti. Moje nejintenzivnější vzpomínky jsou z doby, kdy mi bylo třináct, měla jsem v hlavě bordel a všechno mi připadalo jako tragédie. Tak teď špatně rozlišuju, co tragédie doopravdy byla, a co byl prachsprostě normální nesouhlas nebo bezvýznamná potyčka. Když na něj vzpomínám, často mi připadá, jako kdyby se svět doopravdy hroutil.

Bývalo to ale horší. To hroucení bylo daleko častější a já jsem tak docela nevěděla, jak se mu vyhnout, nebo jak to udělat lepší, protože mluvit o tom, to moc nepomáhalo, a brečet taky nemůžete pořád, tak jsem přestala spát a nakonec všechno přestalo dávat smysl. Nedávno jsem v brožurce v hospicu, takové příhodné lokaci, četla dopis nějakého pozůstalého, bylo to o mamince, ale stejně to hrozně sedělo: "Nevím, co bych napsal. Hrozně to bolí."

Teď už to jen pobolívá. Jsou dny, kdy to bolí víc, jako v pátek. To by totiž tátovi bylo dva a sedmdesát, kdyby ještě žil. Celý den jsem o tom přemýšlela, jaký by to bylo, kdyby tu pořád byl. Jestli bych mu třeba jela na oslavu narozenin, přestupovala v Prachaticích a pak šla dva kilometry zase polem, protože bych na to byla zvyklá. Nebo jestli bych mu třeba jenom psala SMS a omluvila se, že toho mám moc a že se snad uvidíme brzo a jestli bych řekla, že ho mám ráda a že mi chybí. Možná ne. Třeba by moc pil a málo volal. Asi by to nebyla taková idylka, jakou si chci představovat.

Zapálila jsem svíčku, to jsem ještě nikdy předtím neudělala. To se totiž dělá za mrtvé, to pálení svíčky, a mě hrozně bolelo si přiznávat, že je táta fakt a doopravdicky úplně pryč. Pořád to píchá, asi to nikdy nepřestane. Teď už mám ale dost sil na to, aby mě to píchání nevykolejovalo z denního života. Občas mi tohle vyrovnání způsobuje pocit, že tátu tak trochu podvádím, že jsem na něj nějak moc rychle zapomněla a že by si zasloužil ještě aspoň desetiletí smutku a slzavých údolí. To si pak musím připomenout, že by určitě nechtěl, abych kvůli němu byla nešťastná. Je to klišé a funguje jenom někdy, ale je to to nejlepší, co ze sebe zvládnu vypotit.

Snažím se naučit, že nějakých 364 dní jde spíš o mně, míň o to, co by bývalo mohlo být, teda až na 10. března. To jde úplně, celkově a beze zbytku jenom o něj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 anonymní víla anonymní víla | 18. března 2017 v 16:44 | Reagovat

To je tak nádherně napsaný. Brečím. <3

2 Wolf_Ranger Wolf_Ranger | Web | 20. března 2017 v 23:59 | Reagovat

Vzpomínky a vzpomínání. Tak je uctíme.

3 stuprum stuprum | Web | 22. března 2017 v 0:51 | Reagovat

Trápením se nad nebožtíkem se nic nevyřěší, jenže to aspoň vypadá, že ti na tom záleží. Elegantní doby dřívějška to řešily dvěma lety smutku např., ale představ si, že bys dneska ztratila dva roky. To bys byla na trhu práce atd. úplně vyřízená. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama