Anekdoty o moci

27. března 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Nechci říkat, že jsem jako Napoleon, protože se snažím s málem dobýt svět, ale... Zkrátka, mám ráda odpovědnost. Zodpovědnost, ta vlastnost, ke mně nepřišla od přírody, co si pamatuju, vždycky jsem všechno dělala na poslední chvíli, až do prváku na střední. Se změnou školy v pololetí přišla moje velká proměna - měla jsem pocit, že musím dokázat, že jsem lepší než všichni okolo mě. No, a pak mi to zůstalo, jak pověst šprtky, která všechno dělá v noc zadání, tak pocit, že dělat jenom stejně jako ostatní je vlastně to samé jako nedělat nic.


Spolu se zmíněnou problematikou přišly i sklony neříkat ničemu ne - všechno to začalo tím, že jsem viděla TedTalk, jehož jméno bylo My Year of Saying Yes to Everything, skoro nic už si z něj nepamatuju, jen ten název. Stal se tak trochu mojí mantrou - všechny příležitosti, které se mi naskytnou, vezmu za své. Ani jednu dobrovolně nenechám jít. Takhle se občas dostávám do situací, jako je ta, ve které jsem se ocitla ve čtvrtek.

Jak již jsem zmínila ve článku o školkových nočních můrách, jsem dobrovolník. A ne jen tak ledajaký, byla mi nabídnuta pozice dobrovolníka hlavního. Dobrovolníka, který organizuje ostatní. A to moje ego vyneslo do výšin, ze kterých ale spadlo stejně rychle, jako je nabralo - s nově nabitou odpovědností přišlo i uvědomnění, že ne všichni jsou tak hrr do povinností jako já. Konkrétně, že když se o projektu dozví týden před dnem D, nebudou mít moc velkou radost a nepoplují domů poháněni vlnou nadšení. A že vlastně budou spíš zaražení a že si budou stěžovat.

Další novinka, která mi nikdy předtím nepřišla na mysl, byl fakt, že i moji nadřízení občas mohou polevit, že se maličká chyba v komunikaci může proměnit ve vichřici, která vám pokácí všechny domečky z karet. A nebo vás, nemetaforicky, donutí dva dny před datem akce sedět na posteli a přemýšlet, jak si sami odzpíváte vystoupení sboru, naučíte klienty, jak vytvořit manuální práci, vyrobíte plakát, vyvěsíte ho, a obejdete všechny obyvatele daného pečovatelského domu, informujíc, že se zítra něco děje a že to sice mají vědět už týden, ale dozvídají se to teď, protože... hahaha...

To samotné obíhání, to byla kapitola sama pro sebe. Míjíc upozornění, jež hlásaly, aby obyvatelé domu za žádných okolností neotvírali nikomu, koho neznají. Čehož se, nutno zmínit, většina nájemníků držela - i ti, kteří mi zdráhavě otevřeli, se na mě dívali, jako kdybych nepochybně byla falešný pojišťovák, co z nich chce nekalými způsoby vylákat všechny úspory. A já se zatím nesměle snažila vysvětlit, víte, zítra tu bude zpívání a taky budeme něco tvořit a nechtěla byste přijít? Takovou velikou radost bychom měli...

Ačkoli mi všichni tvrdili, že ten čtvrtek teda rozhodně fakt jako ne, přišlo dvakrát tolik lidí, než jsem očekávala. Mimo jiné taky mnohokrát více organizátorů, než klientů, nebohé důchodkyně se trousily jedna po druhé, nedůvěřivě okukujíc místnost plnou puberťaček s hudebními nástroji, barvami na textil a neutrálními úsměvy na tvářích, které jako kdyby volaly o pomoc s těmihle strašidelnými starými příšerami, které dozajista přišly ukončit jejich dny.

Musím ale konstatovat, že akce, jež čítala sedm stařenek, jednoho psa a dvanáct organizátorů spolu s dvojitým učitelským dozorem, nakonec dopadla překvapivě dobře. Fiasko se přesouvá na příště a můj hlad po odpovědnosti zůstává neutišen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smartly smartly | 28. března 2017 v 12:03 | Reagovat

Keď ťa tak čítam, nemôžem sa zbaviť pocitu, že za päť rokov budeš presne tam, kde ja 8-O  :-D

2 stuprum stuprum | Web | 31. března 2017 v 1:20 | Reagovat

[1]: Sili bude za pět let dále než my všichni. 8-)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 1. dubna 2017 v 10:54 | Reagovat

Tak to teda čumím. A obdivuji. Já jsem totiž tak nějak opak - pořád si říkám, že bych se neměla vyhýbat zodpovědnosti, plnit si své povinnosti a tak, zkrátka být svědomitá a vzorná, protože takové je mé ideální já, vysněná vize sebe samé. Ale prostě to neumím. Třeba matice řeknu ne kdykoliv můžu. Často se mi také střetávají zájmy a já si prostě musím zvolit, nejde říct na všechno ano. Obdivuji, že to zvládáš. Asi si ten TedTalk budu muset taky pustit. :-)

4 Iris Iris | Web | 1. dubna 2017 v 22:44 | Reagovat

No, možná že k něčemu takovému mám taky trochu sklony. Pokládám se za vcelku zodpovědného člověka, protože si zkrátka neumím představit, že bych pokazila něco, co bych pokazit nemusela. Snažím se mít všechno pod kontrolou. Ale zase si člověk nesmí nechat kálet na hlavu, zvlášť když se na něj noc před odevzdáním úkolu sesype celá "týmová" práce (například). Hrozně mě štve, když musím něco organizovat a zároveň dělat práci za ostatní. A protože jsem se naučila být trochu sobecká - ale ne moc - tak v takové situaci nejdřív těm lidem pořádně vynadám, a pak to stejně udělám, protože z neúspěchu by mi bylo smutno.
Svět potřebuje lidi jako jsi ty. Kdybych se o tobě někde nedočetla, že jsi ENFP, rozhodně bych řekla, že jsi ENFJ (nebo dokonce ENTJ?)

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 12. dubna 2017 v 20:45 | Reagovat

Ach, jak tomuhle jen rozumím. Sním o světě, kde budou všichni říkat, co si myslí, a co řeknou, to udělají. Muset něco tímhle způsobem organizovat, asi vybouchnu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama