Jak jsem řečnila

27. února 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Ráda bych se dělila o to, když se mi něco povede. To se, upřímně řečeno, moc často neděje, ale když už, tak už. Seznam svých novoročních předsevzetí jsem sem sice nedala, ale existuje. Má patnáct bodů, některé jsou konkrétnější a jiné méně. Číslo osm je: "Dostávat se více ze svojí zóny komfortu." No, a to jsem se rozhodla udělat. Rozhodla jsem se upsat se k projevu před asi třemi stovkami lidí.



Jakožto chorobný prokrastinátor jsem proslov, o kterém jsem přemýšlela od konce listopadu a na jisto věděla od začátku prosince, začala psát až na začátku ledna. Jak jinak. Já a rozhodnout se pro cestu, která mi ušetří nervy, dá mi dostatečnou časovou rezervu pro perfekci jak rétorické, tak psané části? Ne. Rozhodně ne. Napíšu ho den před deadline a budu se ho učit výhradně v autobusu a v metru při cestě z hospody. To jsem já.

Psala jsem o krizi v Sýrii, konfliktu, o kterém všichni něco tak nějak okrajově víme, ale nikdo neznáme žádné detaily. Ani já jsem jich upřímně moc nepochytila, tvrdohlavě jsem se ale rozhodla, že se na proslov přecejen přihlásím. Z principu.

Abyste věděli, jsem tenhle rok účastník Pražského studentského summitu, o němž se článku taky někdy dočkáte. Tam se tyhle věci dělají. Spousta alfa lidí se předvádí a masochističtí částeční introverti se snaží s nimi udržet krok. Principem je to, že zastupujete pozici státu, který si vyberete. Já jsem delegátka Argentiny, což v podstatě znamená, že si najdu, zpracuju a odprezentuju její pozici na tohle velice aktuální téma, sklidím potlesk a sebevědomě odejdu od řečnického pultíku s dobrým pocitem. Teda, v teorii.

V praxi to znamená, že dva dny před deadline zjistím, že Argentina moc názorů na tohle téma nemá (vždyť je na druhé straně světa a řeší si svoje problémy, dívám se na vás, prácechtiví Bolivijci). Nastal tedy čas pro improvizaci z toho mála, co jsem našla. Uprchlíci prý jo, tak jsem na nich postavila celé svoje povídání. Taky jsem dlouho shrnovala již proběhlé události, to se přece taky může, ne?

Minutu a osm a čtyřicet sekund omáčky samo o sobě uběhlo rychle, ale určitě nikoho nepřekvapí, že těch dvakrát čtyři a dvacet hodin, které jim předcházely, nebylo nijak lehkých. Vlastně jsem prošla takovými lehce upravenými pěti fázemi truchlení. Nejdřív jsem popírala, že proslov je, pak jsem byla naštvaná, že jsem se nezačala připravovat dřív, v depresi, že to nezvládnu a hodím Jennifer Lawrence při cestě k pultíku, smlouvala jsem se všemi nadpřirozenými silami, prosíc, že když na mě sešlou náhlou střevní chřipku nebo nějakou podobně omluvitelnou nemoc, fakt se nebudu zlobit. A pak jsem to přijala.

Stěžujíc si všem okolo sebe a obdržujíc (nedostatečnou) dávku povzbuzení a podpory, jsem se do toho pustila. Jak psaní, tak nácvik probíhaly za notného pocitu nutnosti vyzvrácení všech vnitřností, ani ve spánku jsem obavám neunikla - za zavřenými víčky mi probíhaly hrůzostrašné scénáře, kde zakopávám, zadrhávám se, zapomenu, o čem mluvím, zapomenu si papír, zmizí mi oblečení a já budu před všemi stát obnažená. To poslední se konec konců stalo, ale jenom ta sociálně akceptovatelná verze nahoty, ta duševní.

Šla jsem na řadu skoro poslední a chtěla jsem plakat, smlouvat, drtila jsem ruku Petrovi, který se netvářil zrovna nadšeně, zato mi ale velice entusiasticky do ucha chrlil lehce ohrané motivační věty, které pomohly jenom trošku. Daleko víc mi ulevila jemná fraktura jeho zápěstí.

K psaní jsme dostali několik instrukcí, jedna z nich byla přesvědčit se, že nejsme nervózní, ale natěšení. Tahle rada neudělala nic, než že mě pobavila. Jakkoli rozumím tomu, že nám něco předhodit museli, sotva věřím tomu, že tu radu někdo bral vážně. Nebo se možná ostatní řečníci ani trochu nebáli, to je možnost, které se po poslechu ostatních proslovů vůbec nebráním. Všichni působili sebevědomě a reprezentativně a jako kdyby byli bez pochyb přesvědčeni o tom, že zrovna jejich projev bude ten, který všechny oslní. Já jsem tyhle pocity nesdílela. Celý projev se mi v hlavě míchala kaše nesahej si na ty brejle, nemluv tak rychle, koukej se do publika proboha, doprovázená podtónem jeku laděného do sopránu.

Přes všechny popsané (a z velké části vlastní vinou způsobené) nepříjemnosti jsem to ale nakonec zvládla. Nezakopla jsem při cestě na pódium, mluvila jsem jenom trochu rychle a trochu potichu, a při odchodu za vlažného potlesku se kýžený pocit zadostiučinění z překonání samy sebe opravdu dostavil. Zvracet se mi ale ze vzpomínky na sál plný lidí, který na vás upírá pozornost, chce do teď. To je asi něco, čeho se nikdy nezbavím.

Fotil mě Michal Janata v rámci PSS.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama