Jak jsem byla poprvé u psychiatra

6. února 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Nerada píšu o smutných věcech smutně, asi to má co dělat s tím, že jsem optimista. Můj prvotní instinkt je se smutku nepoddávat, raději ho strčit do šuplíku a ten zamknout, zapomenout na to, že kdy existoval. Problém s tímhle typem jednání je ten, že jednou šuplíky přetečou, dojdou, všechno se na vás vyhrne. No, a to přesně se mi stalo.




Když jsem šla poprvé k paní psychiatričce, klepala se mi kolena. To máte tak - když mi bylo čtrnáct, zabil se mi táta, a já jsem tuhle skutečnost docela úspěšně vytěsňovala nějaké tři roky. Jak jsem ale již zmínila, šuplíky mají určitou kapacitu, jež se mi povedlo přesáhnout. A přestala jsem spát. K tomu se připočte pár dalších faktů, třeba to, že jsem trpěla pocitem, že za jeho smrt můžu já, a voilá. Celkem nestabilní Sili.

Jak jsem tak seděla v čekárně, přišlo mi, že tam nepatřím. Snad jsem tenhle pocit měla kvůli stereotypům bláznů, které v sobě chtě nechtě máme zakódováni všichni. Čekala jsem křik, pláč, alespoň nějakou emoční reakci spolusedících. To se ale nestalo. Část mě si byla jistá, že dříve nebo později se někdo zvedne, ukáže na mě a řekne, ty sem nepatříš. Co tu děláš, proč mrháš časem nás všech, my všichni máme horší problémy. Podívej se na mě, jsem schizofrenní bývalý voják s PTSD, který přišel o jednu nohu při obraně našich hranic, když ty jsi ještě dávno byla na houbách. Světe, div se, nikdo se nezvedl. Všichni poklidně seděli s očima fixovanýma na nejnovější vydání Blesku, svůj mobil, nebo o něčem polemizovali se zavřenými víčky. Vlastně bych tuhle čekárnu těžko odlišovala od té, co sedí před zubařem nebo kožařem, kdyby na nástěnce nebyly letáčky Anonymních alkoholiků, vizitky psychologických poraden a černobíle vytištěné mantry na uklidnění.

O samotné návštěvě je složité mluvit. Nejdřív se sestřička ptala na to, jestli máme v rodině nemoci, jestli byly nějaké problémy při porodu, jestli beru nějaké léky, jaké a kdy? A jak se mi vůbec daří ve škole?

Paní doktorka sama byla moc hodná. Jsem si vědoma toho, že tohle není ten úplně nejspecifičtější popis, stojím si ale za tím, že tahle vlastnost je společným, nejdůležitějším znakem všech psychiatrů. Trochu se ptala, tak jsem trochu mluvila. A potom trochu mluvila ona. Její přítomnost byla uklidňující, jako pohlazení, jemně mi potvrdila, že moje problémy existují, vysvětlila, že si je nevymýšlím, že nemrhám jejím časem.

Můj názor je, že si musíte zvolit věřit. Důvěra není automatická emoce. Poté, co jsem přijela domů, měla jsem hodně námětů k přemýšlení. Slovo psychiatr je pořád tak trochu tabu, pořád pro mnoho lidí zavání bílými svěracími kazajkami a skelným pohledem. Moji přátelé se brzo rozdělili do dvou táborů, já tě mám rád a antidepresiva tě změní a já nechci, aby ses změnila, proboha, vždyť poslouchat tě můžu i já, co blbneš, Sili?, panikařila první ze skupin. Druhá mě metaforicky mlčky objala a doufala, že všechno bude lepší, teď, když už jsem se rozhodla vzít na vědomí ten ohromný balvan, co mi drtí záda. Vzpomínám si, jak to bylo složité - na jednu stranu jsem se potýkala s utkvělou představou, že v té zelené čekárně nemám co dělat, na druhou stranu jsem musela oponovat té části svých nejbližších, která nevěřila tomu, že tenhle typ pomoci potřebuju - vždyť jsem přece pořád veselá. Vždyť jsem optimista. Vždyť tohle je přece úplně normální.

Jsem si docela jistá, že se s tímhle přístupem potýká každý v podobné situaci, ať už se rozhodl vyhledat pomoc sám, nebo k ní byl dotlačen. Chtěla bych tenhle článek zakončit něčím pozitivním, něčím, co dá čtenáři naději. A tak řeknu tohle: Rozhodla jsem se věřit, antidepresiva jsem začala brát před rokem. A dnes už můžu jít spát s vědomím, že se v polovině noci neprobudím upocená, vyděšená a plačící.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. února 2017 v 14:03 | Reagovat

Prášky dělají paseku v hlavě, ale když to nepřeháníš, tak s nimi vyjdeš. :)

2 František František | Web | 11. února 2017 v 21:17 | Reagovat

Nevidím v tom nic smutného.Normálně lidsky jsi  popsala stav nerovnováhy do jakého se každý z nás může dostat a nemusí to vůbec být jeho vlastní vinou. Říká se  "lidské tělo je křehká nádoba".
A udělala jsi velký krok,že jsi se tady svěřila s pocity jaké při hledání rovnováhy jsou . :-) Držím palce ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama