Známosti a já

9. ledna 2017 v 12:00 | Sili |  Myšlenkovník
Neumím si udržovat kamarády, to je fakt. Všimněte si, že jsem použila slovo udržovat, nikoli dělat - to je totiž věc docela jednoduchá. Teda, až do chvíle, kdy všechno bezpodmínečně poseru.


Když na to přijde, dokážu být docela sebevědomá. Sebejistě vědomá svých kvalit. Jedna z oněch kvalit je schopnost udržet konverzaci, k čemuž mi slouží jedna prostá vychytávka - lidi rádi mluví o sobě. Mě nevyjímaje. O tom, konec konců, svědčí fakt, že mám blog, jehož subjektem jsem téměř bez výjimky já.

Další bod plánu je to, že nikdy nesmí být ticho - rozhovor je jako oheň pro stereotypy neandrtálců, je nutné ho udržet za každou cenu, protože kde bychom, proboha, hledali další zdroj? Proto se v nutných situacích občas uchýlím k vypnutí filtru - to se potom dějí věci.

To máte tak - já si občas myslím věci, co by nikdo slyšet neměl. A tím "občas" myslím "hodně". A obvykle mi to projde, mimiku ovládnu bez většího přemáhání a zvládnu konverzačního partnera přesvědčit o tom, že jsem stabilní, nekonfliktně normální jedinec. Jenže pak tu jsou případy, kdy se k nic netušícímu skoro cizinci nakloním a zamyšleně řeknu, že pěkně voní. *

Už je to tak, jsem člověk přirozeně klamný - mám ráda objímání, bezmyšlenkovitě se lidí dotýkám. Taky se nestydím přiznat, že jsem vás na facebooku už nejednou stalkovala a že si jasně pamatuju tu fotku s tetou Ančou z dovolené v Chorvatsku v roce 2009, co přidala vaše máti na facebook.

Určitě se čtenář v tuhle chvíli nediví, že se dnes a denně setkávám s lidmi, kteří si moje více méně nechtěně sugestivní signály vyloží špatně. Málokdo srdíčka považuje za nezbytnou součást chatové komunikace a ne všichni jsou naladění na vlnu sarkasmu, s jakou mi z pusy vycházejí zlatíčka a děťátka.

Tolik konverzačních faux pas by mnoho lidí odradilo - vlastně není třeba používat podmiňovací způsob. Tolik faux pas spoustu lidí odrazuje a zcela jistě ještě odradí. Na jednu stranu jsem s tím smířená (kdo, co - známost, já bez známosti a známost beze mě), na druhou stranu ale lituju nebožátek, které se rozhodnu zařadit do katalogu přátel - poslední adept totiž z místa setkání couval pozadu. To už je holt cena za přiznání, že bych lidem, kteří neopětují můj téměř hypnotický oční kontakt, dloubala oči. Není ale upřímnost nejlepší politika?

* Tohle je odpověď na tu otázku, kterou jste si zatím nestihli položit; ano, více než jistě mluvíme o situaci, která se doopravdy stala. A to dokonce nedávno. Promiň M., tvoje pižma mi zkrátka utkvělo v paměti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama