Moje truchlení

7. listopadu 2016 v 23:08 | Sil |  Myšlenkovník
Když jsem se poprvé setkala se smrtí, bylo mi pět. Balú umřel, když jsem byla ve školce a já nechápala, proč už tu není. Změna atmosféry byla patrná, jakmile jste překročili práh. Nikdo mě nevítal u dveří. Děti ztrátu mazlíčků neberou jako dospělí, mně to tak alespoň nepřijde. Nemyslím si, že jsem si uvědomovala nezvratnost toho, když někdo odejde, spíš mi nešlo do hlavy, že tu teď není. Prázdné místo bylo nezvyklé a všechno dobře míněné vysvětlování se ode mě odráželo bez výsledku. Narušení rutiny bylo strašidelné a nechtěné.



Babička umřela, když mi bylo asi deset. Táta to mamce jenom zavolal, ani se mnou nemluvil. Plakala jsem hrozně dlouho a přišla jsem si tragicky, snad ten pocit dramatičnosti je to, co mi utkvělo nejvíc. Nemám babičku. Tohle byl můj první osobní smutek, který se mnou zbytek rodiny nesdílel. Sestra brečela taky, byla tehdy malá, vzpomínám si, jak mě to štvalo, tohle přece bylo moje truchlení. Odstrčila jsem její nevinně zdvihnuté ruce. Nechtěla jsem objetí, chtěla jsem soucit a taky poplácat po hlavě, že to zvládám jako velká holka.

Když se táta o čtyři roky později zabil, smutek se stal něčím, co jsem přestala vnímat. Automatickou reakcí. Společníkem, který mě neopouštěl - nekolísající konstantou. Všechny fáze truchlení jsem si prošla mockrát, měla jsem pocit, že se z toho nikdy nevyhrabu. Myslela jsem si, že mě tahle událost desentizovala, že už zkrátka nikdy nebudu cítit nic tak intenzivně. Ale teď jsem tady.

Paní B. dneska umřela a já mám v hrudníku díru. Poslali mě umýt stolek a skříň, na židli jsou pořád její osobní věci. Fotky, pro které si její dcera nepřijde a plyšový nosorožec, kterého už nikdo nebude objímat. Byla vitální, čilá, osm a devadesát let a stejně bych se byla nedivila, kdyby mě nakonec přežila. I když je těžké to soudit v takovém prostředí, v jakém jsme se potkali. Je zvláštní truchlit pro někoho, kdo byl vlastně cizí - intimita ústavu ale lidi sblíží rychle.

Chtěla bych si myslet, že neumřela sama, konec konců se okolo ní točilo hodně zpanikařených lidí. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že člověk nakonec umírá sám. A že jakkoli mírumilovně smrt navenek vypadá, doslovný boj na život a na smrt, který se odehrává uvnitř, není nepodobný abstraktnímu krveprolití.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama