Moje nejoblíbenější české písně

29. srpna 2016 v 13:00 | Sil |  Recenze
Nevím, jestli říkám dost často, jak miluju hudbu. Asi je její poslech věc tak běžná, že ho za vášeň nepovažuju. Dneska jsem strávila dvě hodiny prohlížením desek* a vzdycháním nad nedostky svojí peněženky, donutilo mě to zamyslet se nad svým hudebním vkusem jako takovým. A proto jsme tady - před nějakou dobou jsem napsala článek o mých nejoblíbenějších albech (jehož koncept jako takový bude mít pokračování), dnes se budeme bavit o mých českých oblíbencích.

* Věděli jste, že na youtube je celá komunita lidí, kteří točí videa o svých sbírkách vinylů? Můj život už nikdy nebude jako předtím, už není cesty zpět.



Má krásko s přetěžkými víčky,
snad je tvůj rytíř na cestách.
Snad si tvou krajkou od spodničky
stírá prach. Na cestách.

Tvorba panů Hapky a Horáčka mi byla představena už šíleně dávno, mohlo mi být jedenáct, dvanáct, první skladba z jejich produkce, kterou jsem slyšela, byla snad První noc v novém bytě, nebo snad ještě dříve, mohla to být Levandulová, jako malá jsem si myslela, že ji napsal můj táta. Ač jsem v daném období, na tom vrcholu puberty, procházela fází, kdy jsem se snažila zatratit všechno české, popřít jakýkoli náznak vlastenectví, či přiznat typické češství (což jsou všechno znaky, kterými byste mě mohli definovat donedávna), tahle písnička mi přirostla k srdci. Po tajném průzkumu jsem narazila na Kocoura. Pozoruju, že čím jsem starší, čím víckrát ho slyším, tím radši ho mám. Tím geniálnější mi připadá. Tím geniálnější mi tvorba bílého pána sedícího za piánem připadá. Vřele doporučuju si o něm něco najít, poslechnout, přečíst, přijde mi, že jako člověk musel být hrozně sympatický. Horáček v rozhovoru říká, že Hapka pro umění nehnul prstem - čekal na zázrak, vnuknutí a já jsem snad ještě nikdy necítila tak silné spojení s cizím člověkem.

Už asi nie si,
tak príde iná.
Nikoho som nikdy
nemal tak strašne rád.

Hned druhou písní kontradiktuju název článku - snad mi slovenští sousedi prominou.
Snad ho většina lidí zná díky písničce Nahý, snad o vaše uši občas zakopne Srdce jako kníže Rohan. Asi si lidé starší, s větším přehledem, pamatují jeho drogové eskapády. Jeho pokusy o sebevraždu, nejzasvěcenější snad spekulují o StB.
Já ale chci mluvit o jedné z nejprocítěnějších, nejjednodušších, ale neztrácejících význam. Už asi nie si. Je pro jeho manželku, Soňu.
"Vnitřně jsem strašně dlouho věřil, že může nastat moment, kdy se k sobě dostaneme. [...] Přece jen jsme se znali nejlépe na celém světě, byli jsme si nejbližší." Snad díky tomuhle je mi píseň tak blízká, je o opouštění a doufání, o zklamání, pokusech o to, pustit minulost bez setrvávajících šrámů.

Jen divná nálada
zůstane tu,
já jdu dál.
A tak mi připadá,
jako bych
jí něco vzal.

Nikdo asi v textech Kabátů nehledá nějakou zvláštní poezii, co? Teda, až na slečnu Kristýnu. Trochu jí musím dát za pravdu, Špinavé fusekle jsou jedna z nejpovedenějších písní Kabátu, Špalek v ní zpracovává jejich obvyklé motivy neobvyklým způsobem.

Spíš než z kulturně-vzdělávacího hlediska je tahle píseň jedna z mých nejoblibnějších proto, že Kabát byl a je něco, co znám z domova, jejich písničky jsem uměla zpívat už od mala stejně dobře jako koledy nebo večerníčky.

Znovu zmíním tu snad typickou češskost, tu kulturu hospodskou, jen mějte na paměti, že to myslím v dobrém. Snad nepřijde jenom mně, že Kabát tak nějak zachycuje esenci bytí mnoha našich spoluobčanů, stránku, která je v každém.

Jenomže ona mi říká,
bejt tebou, nechodím nikam.
Je poslední duben a věř mi,
to holka jako já sama bejt nesmí.

Sto zvířat počítám jako svůj první koncert, taky ten nejlepší, přece jen byl zadarmo (dny Prahy už nevím jaké, šla jsem se Z., ahoj, jestli to čteš, žiješ ještě?). Seděla jsem na zemi a ta duněla. A neznala jsem skoro žádný texty, a nevěděla jsem, kde jsem, a pak jsem šla koupit citronové pivo, na který jsem neměla ani věk ani chuť ani odvahu, měla jsem vzít plechovky, ale bála jsem se o ně zeptat, a stejně to byl ten nejlepší koncert, na který kdy půjdu.

Velká láska je o citu, který popisuje tolik písní a knih, filmů a příběhů, tahle láska je ale tak nějak normální. Nezveličená. Věta vedlejší.

Poťouchlina, to slovo se mi líbí, poťouchlá Zvířata, jejichž hudbu mi představila R. (ahoj, ahoj), Nikdy nic nebylo jsme poslouchaly mezi plánováním toho, jak já napíšu knížku a ona mi ji ilustruje, jejich písničky, nové nebo staré, budou pro mě vždycky protkané nostalgií.

Jsou jistý věci,
co bych tesal do kamene,
tam, kde je láska,
tam je všechno dovolené.
A tam, kde není,
tam mě to nezajímá.

Dvě spálený srdce byly původně pouze jeho textařským děťátkem, míněny pro Mňágu a Žďorpa, jejichž verze je prý, bůh ví proč, známnější.

Zvláštní, Nagasaki, Hirošima byla mojí nejoblíbenější Plíhalovou písní bez velkého přemýšlení, prakticky po prvním poslechu, o první místo soutěžící pouze s Dopisem.

Geniální, geniální Plíhal, jak dokázal z jedné z největších tragédií v lidské historii vystříhat okouzlující rýmovačku o lásce, tak neformální, tak jednoduchou, tak hravou.

Je mi vyčítáno, že se přehnaně snažím o výběr favoritů a potom stejně vydám odpověď neslanou, nemastnou. Pokud vás zajímá, kdo mi to vyčítá, jsem to já sama. Pardon, upřímně, já.


Čestné zmínky: Tak Vás tu máme od Kryla. Myslel jsem si, že je to láska od Mňágy a Žďorpa. Moje malá milá od Xindla X. Víte, vono holky od Pavla Dobeše. Jaromír Nohavica a jeho Ještě mi scházíš.

To je všechno, co pro vás dnes mám. Asi bych po čtyřech letech měla už mít vymyšlený závěr, ale bohužel. Tak asi hezké poslouchání.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Květoslav Květoslav | 9. října 2016 v 15:09 | Reagovat

...mě se líbí skupina Angreštová fošna / Masox... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama