Naděje umírá poslední

8. května 2016 v 22:44 | Sil |  Psaní
Naděje umírá poslední bylo téma soutěže, pro kterou jsem tuhle povídku psala. Nicméně, díky neochotě paní učitelky a špatnému postavení planet je nakonec úplně nesoutěžní. A tak ji předhodím aspoň vám.



Ve městě nikdy není úplné ticho. Když se zaposloucháte dost pozorně, vždycky něco uslyšíte, ať jsou to vzdálené výkřiky, hučení tramvají po železných kolejích, či, jako v tomhle případě, tichoučké promluvy potulně přítulné šelmí společnosti. Pokud se čtenář, s dovolením, nakloní, ano, přesně tak, může naslouchat i skřípání drápků na kočičích hlavách, jak se debata vyostřuje. Sotva na hranici slyšitelnosti.

"Jak to myslíš, že tu neni? Měl jsi jeden úkol, Drápe, a to bylo zajistit, že se sem, kurňa, všichni dostanem včas. Vysvětli mně to." Hlas byl netrpělivý, vyvedený z míry, dámy prominou, načuzeně popuzený. Patřil Vločce, kočce, jejíž srst byla stejně bíle čistouskvoucí jako její duše. Jinými slovy, Vločka byla černá dezertérka. Její předstíraná drsnost ani falešný akcent nikdy nedokázaly zamaskovat fakt, že šest ze svých sedmi vyčerpaných životů strávila pojídáním tuňákových konzerv.

"Za-za-za chvilku tu b-bude, určitě," koktalo malé mourovaté kotě. Nejnovější přírůstek. Jedna čtrnáctina vrhu z kotce Malostranského útulku, která přežila jen díky Naději. Mňoukací vady se ještě nestihl zbavit. Konec konců, tohle byl teprve jeho čtvrtý pokus.

"Jen aby, hošánku, jinak si mě nepřej." Vločka měla důvod být rozzlobená. Naposledy, když nastal čas na převtělování a společnost se sešla, Dráp někde vyhrabal zpola vykouřený doutník a řekl, že tentokrát to fakt vyjde, někde slyšel, že tabák je pro kočky, no v-v-však v-víte. "Faktální". Kočky strávily několik následujících hodin v křečích a potom stejně musely zvolit abecední smrt. Totiž, to byl takový jejich osobní vtip. Abecední smrt. Dálnice D1.

"Já z-za to přece nemůžu, že je p-pomalá!"
"Není pomalá, blbečku, je stará."
"To n-neřík-kej."
"Dyť je to pravda!"
"Dost."

Třetí hlas hádku přerušil dřív, než stihla pořádně začít. Bílý kocour potřásl mohutnou hlavou. Při tom pohybu jeho uši, rozdrásané rozmary věků, zachytily šramot. Trojice jako na povel zanechala sporů a shlukla se do defenzivního klubíčka šmouhatých chlupů.

Po chvilce, která bude váženému divákovi připadat jako mžiknutí oka, ale kočky ji vnímaly jako malé nekonečno tížící jejich ramena, se na zemi z ničeho nic objevil chuchvalec nejistého původu.
"?" vymňoukl chuchvalec nejistě.
"N-neříkal jsem to? Naděje vždycky umírá poslední," prohlásilo kotě s úlevou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama