O umírání

18. dubna 2016 v 16:17 | Sil |  Myšlenkovník
Utiš zvony a zavři oči. Černá barva, ač smuteční, tvůj dušebol málokdy utiší. Navzájem si říkáme, že všechna ta gesta děláme pro mrtvé, pro ty, co nás opustili příliš, příliš brzy. I ty si potichu pro sebe špitáš, že takhle je to správně. Že svaly se nelámou.

Je to zvláštní, když tě opustí někdo, koho znáš jen letmo, jen skrze cizí doteky a formální oslovení. Víš, že smutek náleží jiným, ale to ničemu nebrání. Přijdeš si, jako kdyby všechno bylo pod vodou. Vidíš, jak se kulka, šíp či kometa ebenově vesmírných pocitů řítí směrem k tobě a najednou přestáváš mít sílu plavat. Dusíš se solí vlastních slz, paradoxem vody pršící z překvapených kukadel. Jako kdyby Little Boy vybočil z trasy a časem a prostorem si našel cestu k tobě, náraz tříštící tvá žebra na malinké kousíčky. Dusíš se prachem. Jako kdyby se příšera zpod postele rozhodla, že tentokrát ji světlo nezažene a začala tě dusit prachem z roky opomenutých nočních můr.

Zvony jsou ohlušující a černá barva tě trhá na kusy. Zbývá jen chybění, chybění, chybění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama