Mí dva muži

23. května 2015 v 10:50 | Borůvka |  Myšlenkovník
Připadala jsem si unaveně, špinavě a nevrle. Abyste rozuměli, tři hodiny strávené cestováním každý den jsou skvělé, pokud jde o spaní na autobusové stanici, čtení na lavičce v parku a namlouvání si, že jsem vlastně hipster blogger, hledající si inspiraci pro další článek (ne, nejsem).


Na druhou stranu, mezi věci, které díky cestování zůstávají lehce (čti zcela) opomenuty, patří třeba uklízení. Můj pokoj je nyní skladištěm špinavého oblečení úhledně uloženého na podlaze, rozečtených knih rozprostřených po všech vodorovných plochách a prázdných kávových hrnků. Jsem přece už velká holka a nebojím se mravenců na nočním stolku!

Moje pokusy o zkrášlení po domácku se postupně stupňovaly. Totiž, křivka padala strmě dolů, jako kdyby mi gravitace chtěla agresivně odebrat veškerou atraktivitu. Nejprve jsem opatrně zahlazovala nedostatky. Poté jsem zjistila, že pohoršené pohledy a včerejší líčení jsou akurátní cenou za dvacet minut spánku navíc.

Nicméně, vraťme se k dnešku. Stojím na autobusové zastávce v nepříliš čistém nebo okouzlujícím, či všeobecně vstřícném, stavu. I přes to si řidič autobusu, na který se denně s posledními silami doplazím, řekl, že pozvat mě na pivo je zrovna dneska ten nejlepší nápad.

Na pivo, říkám si. Mami, je to tady. Ne ve víru velkoměsta, nýbrž tři sta metrů od domova se o mě pokoušejí ďábelské síly, a vzaly na sebe podobu plešatějícího šedesátníka, který se na mě teď nadějně dívá. Je mi sedmnáct, říkám si, a takový život teď vedu.

V ten samý den večer, míjíc chlapíka nenepodobného tomu z rána, jsem zastavena pokynutím.
"Jste sama, slečno?" ptá se s úsměvem. Normálně si s sebou beru gardedámu a osobní stráž, ale dnes mají všichni volno? pomyslím si zmateně. "Ano? Ano, jsem sama."
"Tak,", odvětila druhá strana dialogu, ukazujíc přitažlivé zuby v barvě cigaretové žluti, "to já bych se někdy stavil."

Asi je se mnou něco špatně, pomyslím sitrpce, dívajíc se do zrcadla. Jsem si jistá, že kdybych dávala šanci svému mladistvému nitru proniknout, zazářit, jistě bych ulovila něco jiného, než dva kapry za zenitem. Co teď? Je tohle impulz, na který jsem čekala? Zvrat, motivace k uzavření kapitoly předčasného středního věku, zbavení se diagnózy přezrálá hruška?

"Ne," odpovím, "ale díky za nabídku." Mám přece své standardy, ne? říkám si, zatímco si nepozorovaně setřesu mravence z rukávu dva týdny nepraného svetru. Mám přece svoji úroveň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 31. května 2015 v 10:34 | Reagovat

Co bych dal za to, kdyby mě šedesátiletej stařík pozval na blbý kafe :D Pro kafe udělám cokoliv a než ho do sebe hrcnu, zbavím se toho člověka tak, že prostě začnu mluvit. Ale ne, na mě se lidi většinou jen škleběj nebo házej krucifixy.

2 fotografia fotografia | E-mail | Web | 25. července 2015 v 19:47 | Reagovat

Ahoj,

rádi bychom ti oznámili, že v klubu nastaly velké změny (je důležité si přečíst článek, na který budeš mít odkaz pod položkou "Web" u našeho komentáře). Touto cestou se tě chceme zeptat, jestli máš stále zájem být členem našeho klubu. V případě, že ano, dej nám vědět do konce srpna. A to nejlépe na klubový e-mail, případně nám napiš přímo na klubový blog, třeba pod článek s přijímáním členů.

Za Fotografický klub,

Mike a Trimaliny

3 Molly Molly | Web | 6. srpna 2015 v 11:38 | Reagovat

Buď v klidu :) Já přitahuju chlapi z nonstopů a věčně ke mě sedaj zhruba o dvacet let starší opilci.

4 terkamatouskova terkamatouskova | Web | 11. února 2016 v 18:12 | Reagovat

ja chlapi nepřitahuju :-(  :-(  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama