Nejsem tragická postava

29. listopadu 2014 v 0:30 | Borůvka |  Myšlenkovník
Nejsem tragická postava a nikdy jsem jí nebyla.

Ne, že bych se svého času nesnažila. Všechna ta mysterióznost, povýšené a hrdé osamocení, introverti působili jako moji hrdinové.

Jsem poměrně introvertní. Můžu to říct bez výčitek a skrytých otázek. Nevadí mi být v kolektivu a neznamená to, že sedím doma na zadku a štítím se společnosti, ale k tomu, abych se znovu mentálně nabila potřebuji nějaký čas o samotě. O tom bytí uzavřený je, o ničem jiném. Neznamená to, že všechen svůj volný čas trávíte doma pitím čaje, psaním poezie a focením jehličnatých lesů v mlze. Tak si totiž všichni okolo mě introverty představují, jako hipstery vystřižené z definicí.

Říkala jsem si, že když budu dost dlouho předstírat, že se mi líbí být sama, třeba to bude pravda. Ale nebyla. A myslím, že se to líbí málo komu. Proč idealizujeme představu vlka samotáře? Proč jsou knihy, filmy, myšlenky plné silných dívek, které nikoho a nic nepotřebují? Samozřejmě je důležité vědět, že přehnaná závislost na ostatních je nezdravá, ale člověk? To je tvor přirozeně společenský. Proč se snažíme distancovat? Proč ze sebe děláme osamělé trpitele?

Nejsem jako ostatní, nevycházím s nikým svého věku, nemám se s nimi o čem bavit. Tyhle věty jsem slyšela víckrát, než si dokážu vybavit, víckrát, než zvládnu spočítat. A nebudu lhát, nejednou jsem je sama vypustila z pusy. Je to ale skutečně pravda? Neodhalila by trocha vstřícnosti, že lidé okolo nás nemusí být tak špatní, jak se nám zdá? Že nejsme tak nepochopení a spoustu našich starostí a radostí sdílí naši vrstevníci?

To, že přijdeš domů, flákneš taškou a do bloku (pravděpodobně s černými deskami a bílými listy) si začneš psát své ufňukané spisy, z tebe nedělá nepochopenou osobu.
To, že prohlašuješ, že raději čteš, než chodíš na párty, tě nedělá lepším.
To, že hrdinkám v knihách prochází bytí uzavřené, ale přesto jsou považovány za fascinující stvoření, která jsou shodou náhod zároveň chytrá, krásná a obětavá (a aby jste neřekli, že si vymýšlím, podívejte se na takovou Tris ze série Divergence), neznamená, že v reálném životě to bude taky tak.

Nechápejte mě špatně. Nikdo nemůže říct, že bych byla člověk, který by žil podle sloganu yolo a každý páteční večer se vracel domů po čtyřech, na rozdíl od výše zmíněného typu lidí ale chápu, že předstírání určitých charakterových vlastností mě neudělá o nic lepší.

Prosím, přestaňte si myslet, že se musíte řídit podle jednoho vzoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. listopadu 2014 v 4:13 | Reagovat

Je to tak, tragické postavy jsou v životě k ničemu, jsou dobré jen jako žrádlo v knihách atd. Tam jsou vlastně nejlepší. :)

2 Ang Ang | Web | 29. listopadu 2014 v 8:10 | Reagovat

Haha. Nevím. Přijde mi, že hraní si na tragickou postavu je teď stejně oblíbené jako to páteční paření. Nejlepší jsou ti, co po pátcích paří a jsou mezi lidma a na internetu píšou, jak jsou sami a nešťastní. I když to asi můžou být.
Někdy si tak říkám, že asi vypadám, jako že se tak taky chovám. Že se tvářím jako ta tragická postava. Hmh.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 29. listopadu 2014 v 8:33 | Reagovat

Tohle hraní je asi oblíbené u přelomu základka/střední, kdy se prostě někdo v takové tragické postavě vidí.
Ale existují lidi, co jsou opravdu radši sami. Jako já. Dřív to tak moc nebývalo, ale pak do školy přestali chodit všichni přátelé, co místo na přednáškách vysedávají v práci, takže jsem neměla s kým se bavit a čím déle jsem neměla s kým se ve společnosti bavit, tím víc jsem si na to zvykla a teď jsem opravdu radši sama. A jsou dny a není jich málo, kdy neřeknu nahlas třeba ani slovo. A už i to nijak nevadí a dokonce mi užvaněnost, randál a lidi začínají spíš opravdu vadit. Ale... ty ostatní aspekty tragické postavy neberu, tragické postavy nebývají flegmatické, veselé a optimistické :D

4 Hanyuu Hanyuu | Web | 29. listopadu 2014 v 11:08 | Reagovat

Souhlasím s tím, co řekla Ann. Tohle hraní na tragické postavy se hodně objevuje u lidí co dokončují základku nebo jsou čerstvě na střední... Asi nějaký stupeň dospívání, kdy se snažíme udělat zajímavější, než jsme. Ale ono každému dojde, že to tak není. Někomu dřív, někomu později.

Ale co se toho bytí osamotě týče, tak to já mám zase ráda... Mnohdy radši, než být mezi lidmi. A pařit by mě nikdo nevytáhl, ani ten nejlepší přítel. Přátel mám strašně málo a vídat je nemůžu každý den - a abych se přiznala, ani bych nechtěla. Jsem takový typ člověka, kterého lidi (vyjma mámy a sestry, ty skutečně vídám vlastně každý den a nevadí mi :D), pokud je vídá přehnaně často, začínají strašně štvát a akorát bych si pak rozhádala i to málo, co mám ráda. Vyhovuje mi občasná společnost, jen opravdu maličká a jinak jsem bez lidí a je mi tak dobře. :-)

5 Camellia Camellia | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 11:09 | Reagovat

Já jsem dost těžký introvert. Mám stavy kdy mluvit s lidmi je mi velmi, velmi nepříjemné.
Jsem samotář, ale zase na druhou stranu, když jsem úplně sama bez jakéhokoli kontaktu s lidmi, třeba i jenom půl dne, nedělá mi to vůbec dobře.
Takové to "nemám se s lidma o čem bavit" je kravina. Ono to jenom někdy stojí až příliš moc sil se o to pokusit. Je fakt že lidí s kterýma se bavím fakt moc ráda, a je mi to naprosto úplně příjemné zas až tak moc není. Ale existuje spousta ostatních se kterýma se taky bavit jde, jenom to prostě chce chtít a pokusit se o to. Na což někdy prostě nejsou síly.

6 sarush ef sarush ef | Web | 29. listopadu 2014 v 11:58 | Reagovat

Dost se v tom vidím, sakra. Ale stejně moc moc dobrej článek.

7 Elie Elie | E-mail | Web | 29. listopadu 2014 v 12:40 | Reagovat

Koukam, ze posledni dobou se tu roztrhl pytel s clanky na podobny tema :) Nekdy je dobre byt sam, jen se toho clovek nesmi bat :)

8 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 30. listopadu 2014 v 13:32 | Reagovat

Pod tenhle článek se klidně podepíšu. Až si příště zase budu stěžovat na svou těžkou nepochopenost, vzpomenu si na tebe. :-)
Myslím, že vždycky existovalo nějaké všeobecné "umělecké nutkání" předstírat uzavřenost, zoufalost a tak. Aby byl člověk 'úplný umělec', musí být mimo, psychicky na dně, jak píšeš, fotit zamlžené lesy, ale když se z toho stane všeobecný trend, je to už trochu bezúčelné.

9 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 31. prosince 2014 v 17:15 | Reagovat

Hodila bych to všechno do obecnějšího pytle Prostěpředstírání. Je jedno, jestli dotyčný chce být tragik, komik nebo tvor úspěšný - pokud se k tomu musí přemáhat, jde to mimo něj.
Ačkoliv existuje mrzká šance, že pár povahových rysů si dotyčný přisvojí opakováním.

Když si vzpomenu na své snahy stát se optimistou, je mi do pláče :-D Ostatně na těžkejch introvertech není oproti ostatním lepšího vůbec nic (snad jen, že jsou jen málokdy vlezlí). Nejsou zárukou umělecké činnosti, už vůbec ne ZDAŘILÉ umělecké činnosti a začít s nimi rozhovor může být vyloženě hřích :-D

10 Nancy Nancy | Web | 10. ledna 2015 v 2:54 | Reagovat

ty si predstierala, ze sa ti paci byt sama. ja zas kazdy den prestieram, ze sa mi paci byt s ludmi. nie preto, ze by ma nechapali. uplne staci, ze vysavaju kazdy kusok mojej energie.

11 Kiara Kiara | E-mail | Web | 9. února 2016 v 8:40 | Reagovat

Nijak nevyhledávám společnost cizích lidí, popravdě se jí snažím i vyhnout, pokud to jde. Například do školy chodit musím, ale na nějakou akci, kde je hodně neznámých lidí... To mi to musí za to stát :D
Je těžké se mnou vycházet, když mě člověk pozná blíž, jako bych lidi od sebe po nějakém čase odháněla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama