Listopad 2014

Den plný smůly

30. listopadu 2014 v 20:13 | Borůvka |  Psaní
Tohle byl původně úkol na sloh, vypravování. Takže to podle toho to taky vypadá. Případnou kritiku přijmu s vděkem. Tématem bylo Den plný smůly.


Nejsem tragická postava

29. listopadu 2014 v 0:30 | Borůvka |  Myšlenkovník
Nejsem tragická postava a nikdy jsem jí nebyla.

Ne, že bych se svého času nesnažila. Všechna ta mysterióznost, povýšené a hrdé osamocení, introverti působili jako moji hrdinové.

Jsem poměrně introvertní. Můžu to říct bez výčitek a skrytých otázek. Nevadí mi být v kolektivu a neznamená to, že sedím doma na zadku a štítím se společnosti, ale k tomu, abych se znovu mentálně nabila potřebuji nějaký čas o samotě. O tom bytí uzavřený je, o ničem jiném. Neznamená to, že všechen svůj volný čas trávíte doma pitím čaje, psaním poezie a focením jehličnatých lesů v mlze. Tak si totiž všichni okolo mě introverty představují, jako hipstery vystřižené z definicí.

Říkala jsem si, že když budu dost dlouho předstírat, že se mi líbí být sama, třeba to bude pravda. Ale nebyla. A myslím, že se to líbí málo komu. Proč idealizujeme představu vlka samotáře? Proč jsou knihy, filmy, myšlenky plné silných dívek, které nikoho a nic nepotřebují? Samozřejmě je důležité vědět, že přehnaná závislost na ostatních je nezdravá, ale člověk? To je tvor přirozeně společenský. Proč se snažíme distancovat? Proč ze sebe děláme osamělé trpitele?

Nejsem jako ostatní, nevycházím s nikým svého věku, nemám se s nimi o čem bavit. Tyhle věty jsem slyšela víckrát, než si dokážu vybavit, víckrát, než zvládnu spočítat. A nebudu lhát, nejednou jsem je sama vypustila z pusy. Je to ale skutečně pravda? Neodhalila by trocha vstřícnosti, že lidé okolo nás nemusí být tak špatní, jak se nám zdá? Že nejsme tak nepochopení a spoustu našich starostí a radostí sdílí naši vrstevníci?

To, že přijdeš domů, flákneš taškou a do bloku (pravděpodobně s černými deskami a bílými listy) si začneš psát své ufňukané spisy, z tebe nedělá nepochopenou osobu.
To, že prohlašuješ, že raději čteš, než chodíš na párty, tě nedělá lepším.
To, že hrdinkám v knihách prochází bytí uzavřené, ale přesto jsou považovány za fascinující stvoření, která jsou shodou náhod zároveň chytrá, krásná a obětavá (a aby jste neřekli, že si vymýšlím, podívejte se na takovou Tris ze série Divergence), neznamená, že v reálném životě to bude taky tak.

Nechápejte mě špatně. Nikdo nemůže říct, že bych byla člověk, který by žil podle sloganu yolo a každý páteční večer se vracel domů po čtyřech, na rozdíl od výše zmíněného typu lidí ale chápu, že předstírání určitých charakterových vlastností mě neudělá o nic lepší.

Prosím, přestaňte si myslet, že se musíte řídit podle jednoho vzoru.

Zápisky ze života čerstvého středoškoláka

27. listopadu 2014 v 21:57 | Borůvka |  Myšlenkovník
Guten Abend.

Chtěla jsem tenhle článek udělat ve stylu "Co jsem se naučila při nástupu na střední školu", ale blog už příliš dlouho leží ladem. Až moc nezveřejněných článků okupuje moji plochu. Moc nedotažených myšlenek. A proto jsem se rozhodla tenhle článek nechat tak, jak se povede. Spontánnost, ja?

Vstávat v pět je peklo, mít školu denně od sedmi je peklo ještě větší a muset poslouchat spolužáky tlouct hubou dřív, než váš mozek začne doopravdy fungovat, není nic, co bych chtěla denně opakovat, děkuji pěkně.

Když říkali, že gymnázium je lehká škola, lhali.
Když říkali, že na gymnáziu budou chytří lidé, taky lhali.
A to, že vám čtyři hodiny spánku na normální fungování nestačí, je ta úplně největší lež ze všech.

Tři školní měsíce utekly rychleji než voda. Vlastně utíkaly jako čtrnáctka sprintující na koncert Justina Biebera. Původně jsem chtěla napsat něco o gepardovi a gazele, ale v dnešní pokrokové době (ať žije internet! do háje s reálným životem!) je tahle verze daleko srozumitelnější.

Nechci říct, že nemám čas na nic kromě školy, depresí ze školy, klimbání a stěžování si na to, že jsem buď ve škole, v depresi ze školy, nebo klimbám, nicméně se to tak ale zdá.

To, s jakou rychlostí a samozřejmostí se z mých jedniček staly čtyřky, je dosud nepopsaným přírodním úkazem a musím zdůraznit, že ačkoli jsem se začala učit až na začátku listopadu, nepřijdu si nijak vinna.

Žárlivě prohlížím facebookové příspěvky mých přátel, nepřátel a známých, kteří si (snad všichni bez výjimky) svoji třídu náramně pochvalují, zatímco já se snažím nechytat za hlavu, když se moji spolužáci smějí názvům připomínající intimní partie, z neznámých důvodů se pochechtávají nad nijak legračními vtipy profesora biologie, který uvádí wikipedii jako důvěryhodný zdroj a sípavě se pokouším doběhnout svůj optimismus mizící za rohem učebny fyziky.

Ač teď zním hořce, není všechno tak zlé, jak se zdá. Objevila jsem (nebo jsem byla objevena?) Whovianskou žílu, která je velice úrodná. Z párku v rohlíku ze školního bufetu se kečupem zaprasím jen občas. A za pětačtyřicet minut jízdy domů se zvládnu docela slušně vyspat.

Nyní mě omluvte, moje potřeba stěžování si byla uspokojena a já se můžu vrátit k radostným průzkumům světa miózy, Pauliho pravidla a německých přivlastňovacích zájmen (a nebo pokračovat v zabíjení času chatováním s dalekým bližním z Bangladéše, požíráním pudingu a posloucháním mrazivě fascinujícího hlasu Fatimah Asghar).

Tschüss.