Vinou lahodného nektaru

31. července 2012 v 3:59 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Ležím na louce a dívám se na nebe. Všechno je tak krásné. Na nebi ani mráčku, sluníčko hřeje, skoro cítím, jak moje kůže nabírá bronzovou barvu. Cvičně zatnu svaly, poslušně se vypnuly vstříc hřejícímu slunci. V ruce mám láhev čehosi, cítím notnou dávku alkoholu.

Zdvihnu se do sedu, před sebou vidím dívku. Bujné poprsí vystavuje slunci stejně nadšeně jako já, usmívá se. Blond vlasy jí spadají do tváře a ona je se smíchem zastrčí za ucho. Připadám si jako ve snu. Popojdu blíže ke krásné dívce a zadívám se jí do trávově zelených očí. Usměji se a ona mi úsměv opětuje. Idylická situace.

Dopíjím láhev, odhazuji ji. Co to? Další se mi objevila v rukách, jako zázrakem. Natáhnu ruku k jejím dokonale tvarovaným vnadám a ona neucukne. Pohladím ji od pupíku až k tváři, jejím kašmírově hedvábným vlasům. Chtěl bych se jí vpít do kůže jako inkoust do papíru. Docházím k názoru, že potřebuji obě ruce a snažím se flašky zbavit. Opatrně ji položím na zem.

Přiblížím se ústy k jejím a zadívám se do jejích očí, tak uhrančivě, uhrančivě zelených, které jakoby každou sekundou přitahovaly můj pohled víc a víc. Otřesu se. Nejsem si jistý, jestli zimou, která náhle nastala - snad sluneční paprsky nepronikly přes mrak, který se na obloze náhle objevil?, nebo vzrušením. Zamrkám, jako kdybych nemohl uvěřit svým očím - Krásná dívka se najednou usmívá, měla tak oslnivě bílé špičáky i předtím, nebo jsem si jich jen nevšiml? Jako kdyby rostla, její kůže tmavne... Zvedám flašku k ústům a hltavě piji, nechci, aby moje kráska zmizela!

Je to skutečnost nebo jenom moje představy? Opravdu se tohle děje? Jako kdyby její kůže scvrkávala, byla to kůže staré, vrásčité babičky. Třesu se po celém těle jako při největších mrazech, přitom má vzduch stále stejně příjemnou pokojovou teplotu. Promnu si oči a nevěřícně se dívám na svoji společnici, co to je za stvoření?

Její oči se na mě téměř hladově dívají a z úst jí ukapávají sliny. Pořád se snažím vrátit jí starou podobu, otevřu další flašku vábivě voňavé tekutiny. Polknu. Její oči jako kdyby byly podlity krví a ozývá se tiché vrčení. Zmateně natáhnu ruce a vezmu blondýnku za ramena, zatřesu s ní, jako kdyby to mohlo pomoct. Bezděčně se podívám vedle sebe, opravdu byla ta hromada flašek tak velká?

Nebe se zatahuje, moje společnice se na mě dívá čím dál hladověji. Už to tu nevypadá bezpečně. Zvednu se, jak je možné, že mě nohy sotva nesou, kam se poděly moje svaly? Najednou tu je jen pivní mozol a zmatený výraz v mojí tváři. Moje kráska se teď taky zvedá, s koketním úsměvem na znetvořené tváři se vydává stálým krokem ke mně. Zakopávám o flašky od opájejícího nektaru, zmateně utíkám, zdá se mi, že chodím v kruhu. A ona jde stále za mnou, zrychluje.

Najednou se mi zdá, jako kdyby onen nektar pršel z nebe, ano, prší! Kloužou mi nohy po kluzké trávě, která řídne, místy už je zde jenom hlína. Běžím, běžím jak rychle to jen jde, moje pronásledovatelka stále za mnou. Udržuje si ode mně stálý odstup asi pět kroků, cítím, jak se potím.

Mám strach zvířete na porážce, kdo je ta cizinka, ta nestvůra, co mě pronásleduje? Kloužu. Kloužu po vlhké zemi a padám na zem, během zcela vyčerpán. Nemám sílu se zvednout, to monstrum se na mě vrhá, špičatými zuby mi cupuje krční tepnu na kousky. Co to sakra je?! To není krev, to je alkohol! Pláču, ani to nejsou slzy. Nektar jako kdyby mi nahradil všechny tekutiny v těle. Připadám si bezmocně, i když nepociťuji bolest. Z bestie táhne pach piva, zvedá se mi žaludek. Padají na mě flašky, rozbíjejí se o moji hlavu, jsem naprosto oslepený. Jsem si jistý, že tohle bude můj konec, -

"Pepo, Pepo, vstávej! Už zase řveš ze spaní a cukáš sebou! Že já si tě vůbec brala, ty budižkničemu!"
Byl to jenom sen?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oznámkuj povídku jako ve škole

1 50% (2)
2 25% (1)
3 0% (0)
4 25% (1)
5 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama