Červenec 2012

První oficiální článek

31. července 2012 v 4:49 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Myšlenkovník
Pokud někdo čirou náhodou viděl tu spamiádu článků předtím - Já to vysvětlím, vážně! Všechny ty povídky, básničky a vůbec, to je výběr ze všech mých předchozích blogů. Různá období, naprosto neseřazené. Jak jsem to našla, tak to tu máte. Moc toho není, smutný, co?

Takže, jelikož je tohle první článek, měla bych se asi představit. I když jsou lidi, co mě už znají a ti, co mě neznají, to asi číst nebudou. Ale jsem od přírody optimistka, a proto začnu tak, jako kdyby se mi sem měla podívat miliarda lidí, přečíst si přesně tenhle článek a jako kdyby opravdu toužili vědět, co vlastně jsem za člověka.

Začneme od začátku.
Nebo spíš veprostřed.

Moje reálné jméno je Majda, ale oslovení Borůvka mi bude mnohem milejší. Mezi moje koníčky patří přepadání starých babiček, pojídání dětí. Vůbec mám děti ráda! Občas mám pocit, že jsem Karel, kterému je pětapadesát a má rád děti. Chceš lízo?

Dobře, zalez, Karle.

Možná by bylo taky vhodný zmínit, co na tomhle blogu bude k nalezení a co tu k nalezení nebude. Rozhodně se sem budu snažit přidávat povídky a básničky, nebo další rádobyvýtvory, které se mi v mysli vylíhnou. Kromě toho tu určitě najdete i články typu Hloubání nad nesmrtelností chrousta, a podobně. Jo, a abych nezapomněla. Knížky. Hrozně ráda čtu, i když o tom moc nepíšu. Tak jsem se rozhodla, že na tomhle blogu budu vést pravidelně čtenářský deník (Borůvko, ty to zvládneš, já ti věřím) .

Občas se tu možná objeví nějaká ta spamiáda typu Deset dní a podobně, to jen proto, že občas prostě nemám nápady na články a, přiznej si to, Borůvko, prostě mě baví vypouštět o sobě informace zbůhdarma do světa naprosto cizím lidem. Jo, taková jsem.

Myslím, že na první článek by to stačilo, doufám, že jsem vás nevyděsila svojí ukecaností, naprostou bezvýznamností tohohle článku a v neposlední řadě Karlem.

Pro tuto chvíli se s vámi loučí
Borůvka zvaná Bezcitná

Probuzení

31. července 2012 v 4:36 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Sny protékají mezi prsty,
pomalu se probouzím.

Iluze uprchly,
zbyl tu jen tmavý stín.

Otevírám oči,
sen už je pryč.

Hlava se točí,
jak na kolotoči.

Všude je jen tma..
Nebo světlo,možná.

Není vidět skrze skla,
prostě - noc dobrodružná.

Ptát se luny, kde je úsvit,
nemá cenu. Šeptat musím zkusit..

Ale otázky v tom tichu zaniknou. Křičím.
Slova zmizí - A tak se tiším.

Do rána jen přežívám,
strachuji se celou noc.

Tma příjde zas,předvídám,
Zbývá mi jen - Volat o pomoc!

Ale noc je tak tichá...

Vrah, lupič a kanibal

31. července 2012 v 4:29 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
V ledničce prázdno,
v kapse ani korunu.
Jak to tak vypadá,
dneska sváču pozbudu.

Ač nejsou Vánoce,
já držím půst!
Možná tak zabráním
břichu dále růst?

V prvních chvílích
to jde snadno.
Ale pak myšlenka se
přibližuje kradmo.

,,Co pomůže mi dlouhé postění?
Ten hlad, ten už je k zbláznení!
A vedle jsou sousedé pohostinní,
od jídla dělí mě jen krátké zazvonění!"

Zvoním jednou,dvakrát,
není slyšet ani hlásku.
Že by líní sousedé
vyrazili na procházku?

V očích oheň zaplane,
žaludek zakručí,
vyběhnu z domu,
v domácích papučích.

Po chvíli se vracím,
vzrušením se třesu,
v rozechvělých rukách
páčidlo si nesu.

Páčím páčím,
jedna dvě,
pokračuji,
už to jde!

Uvnitř v jejich kuchyni
zastavím se nachvíli.
Na lince se koláč chladí,
bez váhání v můj se mění.

Sežeru tu na co přijdu,
však já vysvětlení najdu.

Ale potom; Dveře se odemknou,
ozve se výkřik, rána,
a na zemi leží sousedova
polekaná, stará máma.

Neváhám už - stejně mám hlad,
ani nerudnou mi líce,
jak ji začnu porcovat,
světlo neuvidí nikdy více!

Teď znáte můj dlouhý příběh,
díky kterému jsem dostal
ve vězení vlastní výběh;
Protože jsem vrah,lupič a kanibal.

O lhaní

31. července 2012 v 4:27 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Mám svoji masku a za tu se schovám
v případě potřeby
pod ní o pravdě si snívám.

Vezmu si masku a vyrazím na cestu,
neboj se, já budu pryč
za ranního rozbřesku.

Večer zpátky přicházím,
sundám si svou masku,
nevystavena nesnázím.

A pak znovu, v mlze ranní
jenom krátce po svítání
jsem připravena na lhaní.

Bytosti z planety Ňam

31. července 2012 v 4:23 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Povídka z páté třídy, ale tak nějak k ní pořád mám vztah.

Tvoje holčička

31. července 2012 v 4:20 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Nekřičte na sebe, tati, mami,
přece s mámou nezůstanem sami.

Jsou mi dva a ty tu nejsi,
ptám se, kde jsi, tati, kde jsi?

Polibek na víčka,
jsem tvoje holčička.

Chyběls mi, tatínku,
buď tu, aspoň chvilinku.

Je mi sedm, začíná škola
a ty mě nevidíš, kde jsi, tati, hola!

Podívej se na mě, tati,
než se ti ten moment ztratí.

Je mi devět, tati, kde jsi?
Proč tu zrovna teďka nejsi?

Kde jsou ty chvíle slíbený?
Kde jsou ty zážitky vysněný?

Tati, slzy studí mi tváře,
napiš si mě do svýho kalendáře.

Ač teď sice nejsem malá,
i tak jsem z tebe zklamaná.

Téměř rok jsem tě neviděla,
skoro jsem na tebe zapomněla.

Tati, jak se máš?
Jak vlastně vypadáš?

I když ty to asi nevíš,
tak mi neskutečně chybíš...

Hippie

31. července 2012 v 4:18 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Básnička napsaná do literárního klubu na téma hippie.

Má úsměv na rtu,
život jí ukazuje
divokou kartu.

Dlouhý vlasy,
po prdel,
nestříhá se asi.

Volná blůza,
dlouhá sukně, a
těch prstýnků, hrůza!

Dívá se na mě
modrýma očima,
řekl bych hladově.

Do maringotky
za ní jdu.
Stáhnu jí kalhotky.

Prales světlých vlasů
co vypadaj jak
kytice kukuřičných klasů.

Ráno se probudím,
bolí mě hlava,
tak si zahulím.

Ona sedí vedle mě,
usmívá se.
S cigárem v hubě.

Odcházím s úsměvem
navlíknu sako,
loučím se jen pohledem.

O pár dní později šok!
Volá mi a mě
chytá amok.

Já, podnikatel.
Jak k tomu přijdu?
K děcku za pakatel…

Nedá se nic dělat,
takový je život,
nemůžu časem mrhat.

Teď bydlíme spolu
já a ona, sedíme u
jednoho stolu.

A proto, radím vám dobře,
myslete na prášky,
jinak se to zvoře.

Vltava

31. července 2012 v 4:13 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Křup, křup.
Křupe mi štěrk pod nohama. Klouže, snaží se mě shodit, neřád. Jako kdyby se proti mně všichni spikli, pch. Jenom ty, flaštičko, ty mi rozumíš. Vyslechneš si moje problémy, vždycky mi nabídneš účinný řešení. Hřeješ, ách, jak ty jen hřeješ. Stačí tě chvíli poválet na jazyku a hned je mi o něco tepleji. Počkat, co to? Voda? Jak to, že už zase sedím tady?

Vltavo.
Ách jo. Moje milá Vltavo. Co mi to děláš?
Šeptáš mi do ucha nemravný návrhy jedním zašuměním, vlnou se mě snažíš chytit za ruku. Chceš, abych ti byl blíž, ještě blíž. Vltavo, ty levná ženská, co to po mně chceš? Já přece vím, kolik už jsi jich měla, nechci mít s tebou nic společnýho! Jsi levná, laciná jako kočičí zlato. Kolik se jich už v tobě zhlédlo, kolik lidí už jsi do sebe nadobro pohltila? Hmmm?

Studíš. Jsi chladná jako led a tváříš se svůdně. Jako kdybys říkala, pojď sem, budeme si spolu hrát. Bude to legrace, jen ty a já. Bude to vzrušující, budeme tančit bez pravidel. Bez hudby. Bez baletních střevíčků a všeho toho pozlátka. Jenom ty, já a kapři, co ti budou jemně ožužlávat kotníky a palce u nohou. Bude to krásný.

Vrtím hlavou. Nechci poslouchat tvoje nabídky, tvoje sliby, co stejně nikdy nesplníš. Nechci se zase vrhnout kupředu s rudou mlhou před očima a potom bejt ten chlap, kterýho zase vylovili zmrzlýho a vyjevenýho. Nechci. Mrazíš. Na druhou stranu flaštička rumu hřeje, jé, jak jenom hřeje.

Jejda, ani jsem si neuvědomil, že si po celou dobu přemýšlení bezmyšlenkovitě máchám nohy ve vodě. Jsou teď bílý, no spíš lehce nafialovělý. Chlupy stojí v pozoru, jako hradní stráž při výměně. Znechuceně plivnu do kalný vody. Jak se vlnky rozběhnou dál po vodě, zní to, jako kdyby ses mi hihňala. Zamračím se. Nelíbí se mi, jakou hru tu se mnou hraješ.

Je mi zima. Rumíček došel, hážu flašku do vody. Se žblunknutím mizí v tvých hlubinách a já jsem tu s tebou sám. Najednou je tvoje vábení skoro bolestné, jako kdyby mi celé tělo tuhlo. I když je to možná od těch zmrzlých palců. Toužím po tom tě obejmout a nechat se obejmout od tebe, vždyť… Co se může stát?

S vědomím, že jsi mě opět porazila, se zvedám. Sundám si bundu, lehce zašustila. Skáču do vody rychle, aby plesknutí vody přehlušilo moje svědomí, které na mě křičí, že to nemám dělat. Že na mě doma čekají, že jsem slíbil, že už to neudělám.

Na chvíli to nechávám plavat. Teď není důležité nic. Jenom ty, tvoje chladné polibky a mrazivé objetí. Zatracená ženská. Není před tebou úniku.

Ta, co zbyla

31. července 2012 v 4:06 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Další z povídek.

O princeznách II.

31. července 2012 v 4:04 | Borůvka zvaná Bezcitná |  Psaní
Druhá část :)