Óda na třeťák

17. července 2017 v 19:05 | Sili |  Myšlenkovník
Někdy v roce 2014 jsem napsala článek o tom, jak si nedělám z blogu deníček. Pečlivě jsem vysvětlovala, jak jsem povznesena nad emotivní výlevy, mluvila jsem o tom, jak nesympatická je mi negativita, jež takové články často doprovází. Proto bych se snad svému šestnáctiletému já chtěla omluvit - tohle je totiž nejdeníčkovatější z deníčkových článků.

Jsem sentimentální člověk, ráda na věci vzpomínám, všechny fotky, které mám uložené, procházím znovu a znovu, dokud se mi do paměti do podrobnosti nevryjí obrysy, stíny, barvy, dokud se vyobrazená situace napevno nespojí s uchovaným fragmentem. A ač se nad nimi často třesu vší trapností, nakonec si ráda čtu i svoje deníčkové zápisky z doby před několika lety, porovnávám, jak jsem věci viděla tehdy a jak je vidím teď. Někdy mi přijde, jako kdyby je psal docela jiný člověk - jako kdybych daná slova četla poprvé. Tohle je jeden z takových článků, něco, co si tu schovávám pro svoje budoucí já.

Jakožto středoškolák svůj život pořád dělím na období školního roku a prázdnin, přechody z jednoho do druhého jsou pro mě snad významnější, než změna data způsobená koncem kalendářního roku. Před pár dny jsem ukončila třetí ročník střední školy, pročež mi už zbývá jenom jeden rok, než budu zase začínat někde jinde. Dokud mám tedy všechno čerstvě v paměti…
 

Příchozí

15. července 2017 v 20:51 | Sili |  Psaní
Bylo čtvrt na sedm. Todle mě jednou zabije, to vstávání, říkávala jsem si vždycky. Čekat, že tu budu v šest ráno sedět a usmívat se a bejt milá na cestující, to přece může jenom magor.

Přesto jsem se každé ráno vypravila, každé ráno nechávala otisky pečlivě nanesené rtěnky na hrnku od kávy. Asi už bych se na to vykašlala, ten průvan a ta atmosféra spěchu, co pořád visela ve vzduchu, to mi za ten podprůměrný plat nestálo. Přišla jsem si jako nestydaté klišé, uvězněná za štosem oranžových studentských průkazů v malém nádraží v zapadákově, kde se na spoje chodili ptát jenom hodně zatoulaní turisti a čundráci s kocovinou. Tak jsem tam seděla, směna od šesti do dvou neutíkala, jediná náplň mojí práce byla koukat se, jak se stále stejní starousedlíci naloďují na neměnné spoje, které je vezly na ta samá místa. Mezi hrnky rozpustné kávy a nenápadnými šlofíky se odehrával můj život.

Sebrané

8. července 2017 v 11:40 | Sili |  Psaní
Už od osmé třídy s sebou všude tahám sešity, říkám jim myšlenkovníky (příhodně) a předvídatelně do nich píšu myšlenky. V osmičce mi bylo čtrnáct, psal se tedy rok 2012 a to už existoval i tenhle blog. Nepříliš často a nerada se nořím do jeho hlubin, mám na ně jakousi alergii, vždycky mi začnou samovolně slzet oči a cukat levé víčko. Jedna z věcí, kterou jsem totiž na blog dávala, byly výtažky z řečených sešitů. Kromě fakt hodně gramatických chyb a všudypřítomného oparu trapnosti zachovávají autentickou auru té doby, to je asi jediný důvod, proč jsem je ještě pořád nesmazala.

Snad chci tuhle možnost zachovat i pro svoje budoucí já, pročež jsme tady.


 


Truchlení a smrtelné hříchy

26. června 2017 v 13:00 | Sili |  Myšlenkovník
Občas truchlím tak, že to bolí. Moc často se to nestává, občas ale stejně ležím v posteli, nebo se koukám na tabuli při hodině matiky, nebo sedím někde venku na dece a piju kafe se spolubydlící, a navzdory všem věcem, které by dle všech zákonů logiky měly kompletně upoutat moji pozornost, najednou myslím na to, co se stalo. Nebo na to, co by mohlo být. Jsem sentimentální člověk, nostalgie je můj defaultní stav - to znamená, že tady spíš nejsem, než jsem.

A je to otrava, to vám povím, tahle nostalgie otravuje váš život jako nic jiného. Je to zkrátka zevrubně a pořádně na nic, když se dle všeho máte bavit, ale vy musíte odhánět myšlenky ne nepodobné mouchám, které na vás sedají a snaží se na vás přenést nemoc nějakého alternativního vesmíru.

Špatně se o tom mluví, když se lidi ptají - je to totiž vidět, chápejte, když najednou přestanete reagovat a na chvíli se zaseknete a potom z vás čiší nedostatek zenu. Napadá mě, jestli je to jenom mnou, jestli to všichni ostatní umí ovládat - je to tak neskutečně trapné, odpovídat: "Ne, to není tvoje chyba, jasně, taky mě to tu baví, ale víš, já teď prostě nemůžu přestat myslet na toho psa, co jsme mívali, když jsem byla malá, víš?"

Myslím si, že z těch všech smrtelných hříchů, za které všichni jednou půjdem do pekla, na mě nejvíc sedí závist - taková nepřiznaná, tichá, plížící se. Strašně totiž závidím lidem, kterým se tohle neděje, co tohle neřeší, co se zajímají jen o to, co je dnes a třeba ještě co bude zítra, ne o to, co bylo osm let zpátky a nebo to, co by třeba bývalo bylo za tři roky, kdybych loni udělala tamtu jednu věc jinak.

Závidím taky lidem to, že tenhle stav umí vypnout, možná je na to v mozku zabudované nějaké tlačítko, které jsem ještě neobjevila. Třeba vyroste spolu se zuby moudrosti a věci potom začnou dávat smysl.

Často truchlím tak, že na to ani nemyslím. Je to takový podtón mých běžných dní, jako vrtání v dáli, které vaše mysl brzo odsune do pozadí, ale jakmile na něj někdo upozorní, najednou se vrátí v plné parádě a vy si nevzpomínáte, jak ho zase upozadit. Taková věc, co je vždycky pod povrchem, jako je krev pod kůží - když se škrábnete, teče. Se smutkem je to stejné.

Nerada se v tom máchám, v tomhle všem ošklivu, vždycky jsem byla člověk, který sklenici viděl napůl plnou a ne napůl prázdnou. Ve mně zůstává víra nebo naivní představa, že když se dost poškrábu, všechno to vyteče - už se mi pod povrchem nebude nacházet žádný podzemní smuteční pramen.

Tak mi asi držte palce.

fotil mě Wolf v lepších časech

Dear Evan Hansen

19. června 2017 v 13:00 | Sili |  Recenze
Jak mohlo být patrné z mého zcela jistě přehnaně entusiastického článku o muzikálu Hamilton, jsem do muzikálů tak trochu zažraná. Je v podstatě garantované, že se mi bude líbit jakýkoliv počin, který mi předhodíte - stačí, když je prokládán písněmi ve zhruba pětiminutových intervalech a když zmíněné písně mají alespoň trochu chytlavou melodii.

Dnes se tedy podíváme na moji nejnovější obsesi, Dear Evan Hansen - muzikál, který se vypořádává s nelehkými tématy sebevraždy, sociálních úzkostí, single rodičů, zároveň jsou nám představeny staré známé motivy - první láska, přátelství a jedna velká lež, která čeká na prozrazení. Ale to bych předbíhala.

Cítil ses někdy, jako kdyby tu pro tebe nikdo nebyl? Jako kdybys byl zapomenut uprostřed ničeho? Přišel sis někdy, jako kdybys mohl zmizet? Jako kdybys mohl spadnout, aniž by to někdo postřehl?


Další články


Kam dál