Hledám Atlantidu

13. března 2019 v 22:48 | Sili |  Myšlenkovník
Jakožto dvacetiletá žena v roce 2019 myslím hodně (možná až moc) na Mekyho Žbirku. Nebojte, hned objasním proč.

Když jsem cítím melancholii - a to teď mívám docela často, poslouchám starý písničky, co hrály v rádiu, když jsem byla malá, nebo co si pouštěla moje máma. Vlastně klidně ty, co jsem objevila až pozdějc, ale mám z nich obdobnej pocit. Od října bydlím sama v Praze a často mi chybí domov a přijdu si děsně ztracená. Tak přemýšlím nad tím, jestli v tom ostatní taky tak plavou.

Když Miroslav Žbirka v roce 1982 vydal píseň Atlantída, bylo mu třicet. V tom klipu, kde úpěnlivě hraje na piáno, nebo co to je, vypadá mlaďounce. Nemůžu sice nikde najít, jestli byl na vojně, nebo si zařídil modrou knížku, každopádně si představuju, že byl sice dospělej, ale podobně zmatenej jako já. Představuju si, jak Miro přijde po koncertě domů a potom kouří na záchodě a fouká kouř do světlíku. Někde jsem četla, že při turné v Sovětským svazu všichni pili vodku, protože to je medicína. To zní jako něco, co bych řekla já.

Já sice na politicky schválený výlety do Ruska nejezdím, za to každej den absolvuju cestu sedmičkou do školy nebo žlutým metrem do práce, ale ráda fantazíruju o tom, že třeba Miro Žbirka taky ležel ráno v posteli a přemejšlel, jestli má cenu se zvednout a všechny ty snahy maj nějakej větší smysl, nebo jsou to všechno jenom prázdný sliby a ta touha něco znamenat nás má pouze rozptýlit od nesmyslnosti života. Bál se taky, že na něj všichni zapomenou a že to třeba bude brzo?

Ve dvaceti už byl ženatej. Možná to měl líp pořešený než já, ale možná taky ne. Vybarvuju si v hlavě, jak Mirek leží v posteli vedle oddechující postavy a strašně ho ten kroužek na prstě děsí, podobně jako mě děsí to, že všechny rozhodnutí, který udělám, jsou permanentní a zanechají stopu, ale dohromady z toho všeho nic nezbyde.

Na konci je třeba zmínit, že v roce 1982 taky dostal Slavíka, po Waldovi Matušků byl první, kdo porazil božskýho Káju. Třeba se ten můj rok taky ještě vyvrbí.
 

Perníková mise

4. prosince 2018 v 18:33 | Sili |  Myšlenkovník
"A ten pásek potřebuješ taky?" optala se skeptická matka, kterou jsem ten den už pumpla o pětistovku za nový zimní boty, protože moje conversky sníh sice přežívaly vcelku zdárně, ale moje imunita už ne.

"Jo, padaj mi kalhoty."

Padaj mi kalhoty, no jo, už je to tady. Jestli jste někdo byl tlustý dítě jako já, tak je vám jasný, co tohle pro člověka znamená. Teda až na to, že já jsem nezačala hubnout ani po džusový kůře, ani po pečlivě rozplánovaným hladovění, ani po tom, co jsem začala provozovat pěší sport dobrovolně a ve svým volným čase a ne jenom jednorázově jako tenkrát, kdy mi před nosem ujela noční tramvaj a nechtělo se mi na Lazarský čekat dvacet minut na další, protože by mi v tý kose určitě upadly bradavky. Hubnutí spolu s úbytkem mrkovejch kadeří kupodivu nedoprovází značnej stres.

Já jsem začala hubnout, protože nemám co do huby. Teda, takhle. Přehodnotila jsem svůj žebříček finančních priorit a rozhodla se, že jídlo je až někde mezi dárkem k svátku pro sestřenku Nikolu, kterou jsem naposledy viděla, když mi bylo třináct, a příspěvkem na kickstarter produktu, co se zároveň tváří jako vibrátor a vařečka dohromady se sloganem: "I mean, fuck cooking, man."

Výběr ze seznamu věcí, který si kupuju radši než jídlo (v náhodném pořadí)
  • Pokojový rostliny
  • Poezii v antikvariátech
  • Kočkolit pro kočku, kterou si jednou pořídím
  • Přízeň bezdomovců, kterejm "chybí tři koruny na noclehárnu, slečno, fakt"
  • Kafe z automatu ve škole (i když tam nejde vypnout cukr a je to pěkně hnusný)
  • Kalendáře s obrázkama kříženců kokršpanělů a pudlů z roku 2006
  • Vinyly na gramec, kterej nemám
  • Zvýrazňovače, který nechám vyschnout
  • Červený lakystrajky
  • Spínací špendlíky
  • Ibalgin gel (člověk nikdy neví)
  • Mezizubní nit (od teď ji určitě začnu používat)
  • Oblečení v sekáčích, který mi tak docela není a vlastně se mi ani tak moc nelíbí, ale přece neodejdu s prázdnou, když to máš pade za kilo a ještě ti daj tašku
  • Zapalovače s hezkejma obrázkama
  • Gumičky
  • Gumy
  • Sirky, protože si myslím, že se ze mě ve dvaceti může stát skaut
  • Atd.
Tenhle stav věcí trvá především proto, že neumím vařit. Fakt vůbec. Teda, umím zeleninovou polívku a vejce na tři (3!) různý způsoby a těstoviny s rajčatovou vomáčkou nebo se sejrovou vomáčkou, ale to je tak všechno. Většinou se uchýlím k čínský polívce nebo k rajský do hrníčku, do který si nakydám kečup a předstírám, že když jsou v tom dvě ingredience, tak už je to jídlo a ne jenom prášek ve vodě s pochybnejma výživovejma hodnotama.

Hodit Máju

1. prosince 2018 v 18:34 | Sili |  Myšlenkovník
Je prvního prosince. To znamená, že se za chvilku sejde rok s rokem na jejich několikatisíctý rande, ten uplynulej beztak zase přijde pozdě, jako vždycky. Jinak si to divný okno v jejich přechodu každej rok neumím vysvětlit.

Jedenáct měsíců je doba, která uběhla od mýho posledního článku. Sere mě hodně věcí - politici, Rusáci v potravinách, ranní vstávání ve tmě, serou mě nasraný důchodci v emhádéčku a piva pod míru a když spolubydlící pobleje kamarádovy repráky, teda hlavně proto, že to pak musím poslouchat. Jedna věc z toho zasranýho seznamu, kterej má na začátku intervalu kulatou závorku s nekonečnem a na druhým taky - takovej matematickej palindrom, haha - jsou moje novoroční předsevzetí.

Totiž, blížící se výroční vočuchávačka našeho starýho a jeho mladýho koloucha končí bez výjimky nevyžádanou připomínkou vlastní mortality, a co hůř, kompletního pohoření ve všech svých cílech a vůbec hodnotný reprezentace populační majority budižkničemů, co se taky každej leden chtěj změnit k lepšímu, kterou jsme praktikovali celej uplynulej rok; dokud jsme si teda na začátku prosince nevzpomněli, že letošek měl bejt náš rok. Dovolila jsem si o tomhle jevu napsat haiku. Ještě to chce trochu doladit, je to work in progress.

Zprofanovaná
Novoroční naděje
Di do prdele
 


Kafe & Cigárko

12. ledna 2018 v 18:00 | Sili |  Recenze
V dnešní době mi přijde, že vám žádné zaměstnání nevynese tolik lajčíků na fejsbuku jako herectví. Hned po zpěvu a hraní na nástroje nebo plácání temper na papír, herectví je jednou z nejpopulárnějších forem vydělávání chechtáčků. Nikoho nezajímá zákulisí profese ajťáka nebo ekonoma, HTML ani odpisy zrovna neletí. Mám z toho trochu deprese, protože ačkoli je moje vysněná profese zajímavá (pro mě) a ne(tolik)otřelá (taky jenom pro mě), nikdy nedosáhne atraktivity, kterou s sebou přinášejí profese kreativnějšího ražení.

Marie Doležalová je moje nejoblíbenější česká herečka, obsesivně sleduju všechno, čeho je součástí. Od doby, kdy jsem se dozvěděla, že třetí série Comebacku nebude, se přestal rozvíjet můj humor, protože 90% mých vtipů jsou jeho repliky. Jsem taková chodící repríza roku 2008.



Liebster Award

5. ledna 2018 v 22:08 | Sili |  Myšlenkovník
Jé, ahoj, Marie. Pamatuješ si, jak jsi mě v listopadu nominovala do Liebster Award? No, tak je teprve leden a já už mám hotovo! Prokrastinace je slovo, které vůbec není v mém slovníku.

1. Jak vznikla přezdívka, kterou na blogu používáš?
Pro odpověď na tuto otázku se vtělíme do mého patnáctiletého já, jehož životním údělem nebylo nic menšího než vysílání nejpřemýšlivějšího stvoření, které kdy vstoupilo do deváté třídy. Silica, jméno vedlejší a nepříliš důležité postavy z anime Sword Art Online, zní docela podobně jako můj nejoblíbenější prvek, silicium neboli křemík. Aby ale přezdívka nabyla na složitosti, listovala jsem učebnicí chemie tak dlouho, až jsem přišla na příbuzného křemíku z kdovíjakého kolene, morion. Tak tedy vznikl můj pseudonym, Silica Morion. Někdy mi už leze krkem, čtyři roky jsou čtyři roky, občas mi připadá, že se pojí k osobě, kterou už tak docela nejsem. Nicméně mě velká spousta lidí pod jménem Sili zná a co se týče přezdívek, znám vlastně i horší - tenhle článek nepochází z klávesnice nikoho jiného, než tehdejší nositelky přezdívky Borůvkovej Mufin.

2. Proč píšeš?
V páté třídě jsem poprvé jela na školu v přírodě, což je vlastně tábor pro děti z města, aby se, chuděrky, občas taky nedýchaly čerstvého vzduchu. Vyvezli nás na Černou horu a vymysleli program, v jehož rámci jsem v roli barda měla napsat básničku - byla o kačátku, které nedávalo pozor a přejelo ho auto. Jakkoli depresivní, sklidila nebývalý úspěch, můj první potlesk vůbec. Tehdy se ze mě stal egoista toužící po pocitu úspěchu a docenění. Postupem času jsem eliminační metodou zjistila, že psaní ze všeho vychází jako to, co mi jde nejlíp, a tak jsme tady.

Další články


Kam dál